Princezna Duběnka autor: Václav Černý
Pohádka o plaváčkovi

V úzkém údolí, blízko od řeky žila rodina. Tatínek chodil kácet stromy do hor a maminka byla doma s tříletým Bartolomějem, kterému říkali Bartík. Všichni si moc přáli, aby měl ještě bratříčka či sestřičku, ale maminka o předchozí zimě moc nastydla, když se vracela jednou v sobotu večer z trhu v dalekém městě domů. Zastihla ji vánice a tatínek ji se strýčkem a dvěma přáteli našli až ráno. Byla promrzlá, ale dostala se z toho. Potom však říkala, že už nemůže mít děti. A Bartík to nemohl pochopit, jenom občas plakal, že si nemá s kým hrát.

Jednoho pátku se tatínek vrátil z lesa s velikou novinou. Prý budou výše v horách stavět přehradu a on tam pojede také, protože se kolem bude kácet hodně stromů a možná, že tam bude i práce na stavbě potom. Mamince se to moc nelíbilo. Věděla, že tatínek se bude jen málo vracet domů a že práce tam bude jistě nebezpečná. Ale na výběr neměl ani tatínek, ani maminka a Bartík se spíš těšil, že mu tatínek bude vyprávět, jaké to je, když se staví přehrada.

První maminčina obava se naplnila beze zbytku. O té druhé tatínek raději nemluvil, ale maminka cítila z jeho slov, že něco není v pořádku. Když už práce trvaly rok a tatínek se poněkolikáté vrátil, a maminka i Bartík mohli být večer ve světnici s tatínkem, poslouchali jeho vyprávění. A tatínek povídal:

"Nejdřív jsme museli vykácet spoustu stromů. Potom povozy navážely hlínu a kamení zdaleka. Začala se stavět sypaná hráz. Nebude ani moc vysoká, ale nad ní je spousta místa a tak zadrží hodně vody. A to má pomoci o povodních. Zpočátku, když jsem jen kácel, tak jsem tam ani nebyl, ale potom jsme tam byli všichni. Pracovalo se od ranního rozbřesku do večerního soumraku. Stále stejní koně se stejnými vozky jezdili dokola a hráz se zvyšovala. Hodně se dusalo a také hráz byla stále širší. Jenže viděl jsem jak jeden vozka navážel hodně písku. Hned jsem šel za ním, že tohle nemůže udržet takový tlak vody, co bude zajisté ohromný. Ale snad mi ani nerozuměl. Byl jsem pak za stavitelem a říkal jsem mu to samé. Zeptal se mě, co jsem už v životě udělal. Odpověděl jsem mu, že občas jsem stavěl malé lesní rybníky a že jsme nesměli dávat písek ve větším množství, protože se provalí. Pak se mě zeptal, jestli tady chci pracovat. Když jsem mu odpověděl, že ano, tak mi odvětil, abych si nevšímal věcí, které mi nepřísluší. Abych pravdu řekl, byl jsem rád, že se vracím domů. K vodě je tu daleko, snad na to zapomenu..."

Bartík poslouchal tatínka s otevřenou pusou. Byl moc rád, že zase má tatínka doma a cítil se ohromný, když už toho tolik slyšel. Jen mamince se to vyprávění vůbec nelíbilo. Tatínek měl zůstat ještě tři noci doma a pak se měl vrátit na stavbu. A mamince se hned tu noc zdál podivný sen. Slyšela takový zvláštní temný šum, který stále sílil a sílil. Ráno o snu věděla, ale řekla si, že se jen zbytečně bojí. Jenže druhé noci se jí zdálo to samé. Nečekala na třetí noc a začala chodit kolem jejich domu. A pak si vzpomněla! Nad kozím chlívkem byla skoro už díra ve střeše. Ale stejný sen přišel i o třetí noci!

Maminka hned vzbudila tatínka a začala řádit jako zběsilá, že tatínek hned musí opravit díru v kozím chlívku. Tatínek sice něco mrumlal, ale také se bál vrátit, tak slíbil mamince, že to ráno opraví a do práce přijde o jeden den později, že to tak může udělat. Maminku tak uspokojil a ona mohla klidně spát až do rána.

Hned ráno tatínek vzal Bartíka a šli spolu do lesa na dřevo, aby měli na opravu té kozí parády. Než měla maminka uvařený oběd, už byli zpátky a kousek té práce společně udělali. Ono toho nebylo moc třeba, ale kdyby to tak zůstalo, měly by brzy jejich kozy Bedřiška a Líza po domečku. Po obědě to dokončili a do večera ještě zbývalo dost času.

Tatínek tedy vzal Bartíka a šli spolu k řece, aby se podívali na ryby. Když došli k mostu, v horách zahřmělo několik hromů brzy po sobě. Tatínek věděl, že by to mohlo dojít až sem, ale domů to daleko neměli, tak se ještě šli podívat na sedm dubů, které tam kdysi vysadil, na příkaz zdejšího hraběte, pradědeček tatínkova pradědečka, když byl malý kluk. Duby tam stály vysázené jakoby do šípu, jehož hrot směřoval na sever k horám.

Vtom se Bartík zvedl! "Slyšíš tati?" zeptal se. "Něco na horách hučí." Tatínek už tak dobře neslyšel a tak tomu nevěnoval valnou pozornost. Vtom však zaslechl stejný hukot také. Zbystřil pozornost, natáčel se jako ohař, když větří srnce a pak mu najednou všechno bylo jasné. Věděl dobře, kolik vody nedostavěná přehrada již zadržuje a ten hukot, to nemohlo být nic jiného. Rozhlédl se kolem. V mžiku usoudil, že domů ani na konec údolí, do větší výšky již nedoběhnou. Křikl na Bartíka, vysadil jej na spodní silnou větev prvního dubu a hned vylezl za ním. Takto se dostali až do třetího patra větví v krajním dubu toho hrotu šípu, co tu stál již mnoho generací.

Dlouho nečekali! Hukot sílil každou vteřinu! Tatínek se vůbec nebál o Bartíka, ten po stromech již lezl jako malá veverka, ale o maminku, která sice byla v domečku, výše nad řekou, ale i tak se voda mohla dostat až k ní. Už bylo slyšel jak šplouchá voda. Hukot již nebyl jen silný, ale přímo zlověstný. Vtom to přišlo! Během několika okamžiků voda vystoupala od země až k jejich nohám. Výše vylézt nemohli a tak měli vodu až po Bartíkova kolena. Tatínek jej držel za ruku, ale trošku se bál i on.

"Kdo to brečí?" zeptal se najednou Bartík. Tatínek sice nic neslyšel, ale raději se pořádně rozhlédl. A nevěřil svým očím. Ve větvích dubu, který byl nad nimi uvízlo nějaké miminko, ovázané v jakési jednoduché ovinovačce. "Vydržíš tady sám?" zeptal se hned tatínek svého malého synka. Bartík beze slov přikývl, také se strachoval o miminko, co uvízlo ve větvích.

A z tatínka se na chvilku stal opičák. Ručkoval po větvích, těsně nad prudkým proudem, až se mu po slabých větvích podařilo dostat k druhému dubu. V tu chvíli se miminko uvolnilo a s pláčem se hnalo proudem asi dva sáhy od tatínka. Ten však neváhal ani okamžik a skočil pro něj do toho děsivého proudu. Hned jej zachytil a nadnášel, aby aspoň mohlo dýchat. Ještě že se tatínek stačil druhou rukou zachytit za poslední možnou větvičku, jinak by je o oba neslo kdovíkam a raději ani nebylo radno domýšlet jak to mohlo dopadnout.

Najednou voda začala klesat. Jak prudce stoupala, tak rychle šla dolů. To tatínka s miminkem zachránilo, jinak by jej ta slabá větvička asi dlouho neudržela. A tak se pustil a zase chytil jiné větve o patro níž. To se opakovalo ještě jednou a byli oba na zemi. Miminko řvalo jako o závod, ale tatínek je tak jak bylo položil do rozbahněné trávy pod dub, protože z jeho koruny už zase křičel Bartík. Když za ním lezl, větve se smekaly, jak byly od bahna. Nakonec byli oba šťastní, že jsou dole. Bartík si chtěl hned s miminkem hrát, ale to jen řvalo, jako by jej na nože brali.

Tatínek vzal do jedné ruky miminko, do druhé synka a hnali společně k mostu. Jenže most byl úplně rozlámaný, zůstaly po něm jen rozbité piloty. Ale naštěstí o kus výše proti proudu byly nanesené kmeny stromů, po kterých se dalo dostat na druhý břeh. Když zdáli viděli, že jejich domeček je celý, oběma se ulevilo. V pořádku však nebyl. A maminka doma nebyla! Tatínek na ni začal z plného hrdla volat a Bartík mu pomáhal, seč jenom mu hlas stačil. Maminka se ozvala odněkud shora z kopce nad domečkem. Hned jí všichni běželi naproti.

Byla úplně v šoku, nezmohla se na jediné slovo. Vtom však začalo miminko zase řvát zplna hrdla. To maminku vrátilo do života. Hned si jej vzala do ruky a utíkala s ním do pokoje, kde zůstalo sucho. Tatínek šel zkontrolovat, škody na domečku. Nebylo to tak zlé, ale kozí chlívek byl zase úplně poničený a obě kozy mečely, jako před návštěvou řezníka. Hlazením je hned uklidnil, jinak by to bylo k nevydržení s nimi. Pak se vrátil do světnice.

Tam byla už maminka s převlečeným miminkem ve věcech po Bartíkovi. "Pěkná holčička" říkala, "a čí je?" Na to nedokázal nikdo z chlapů v chalupě odpovědět. Maminka byla v úplně jiném světě. Tatínek pak vypravoval, jak jí zachránili z větví a jak byl Bartík statečný, když musel zůstat sám ve větvích. "A jak jí budeme říkat?" vzpomněl si najednou tatínek. "Přece Duběnka, když jsme ji našli ve větvích dubu" pousmál se Bartík. Oba rodiče souhlasili, mysleli si jeden jako druhý, že brzy se někdo začne po holčičce shánět a ona se tak vrátí ke svým rodičům, kteří po ní jistě teskní.

Potom tatínek začal přemýšlet o tom, co se asi mohlo stát. Tvrdil, že jistě protekla hráz, co byla špatně udělaná a pak se provalila. Před tím byla v horách bouřka a tak se tam nahromadilo opravdu moc vody. Také pod hrází žilo dost lidí. Tatínek ani raději dále nahlas nedomýšlel! Bylo mu však jasné, že se musí vrátit na stavbu, už proto, aby odklízeli co se stalo.

Hned druhý den vydal na cestu a maminka najednou zůstala doma se dvěma dětmi. A ten kozí chlívek nakonec musela ještě doopravit sama se synkem. Duběnce bylo sotva několik měsíců. Měla se však čile k světu a Bartík měl svoji novou sestřičku brzy moc rád a mamince všemožně pomáhal. Vozil ji ve starém kočárku, dělal nad ní opičky, až se maminka zlobila a nestyděl se ani vynášet ven hnědé plínky. Což o to, měli se dobře, ale mamince bylo divné, že nikde ani neslyšela, že někdo hledá malou holčičku. Slyšela jen o mnoha lidech, kteří nestihli před vodou utéci a tak si za čas začala myslet, že její rodiče už asi nežijí. Postupně jí začala přijímat úplně za svou a brzy si ani nedokázala představit, že by ji měla někomu dát. Učila jí převalovat se na bříško, pást koníky, žvatlat první slůvka a stále se obě na sebe smály.

Tatínek se ze stavby vrátil až po dlouhých třech měsících. A pak doma vyprávěl, co se všechno stalo. Jeho vyprávění bylo moc smutné: "Prý tam začala protékat hráz, právě před bouřkou. Nikdo už nestihl to spravit a jakmile se nahrnula bouřková voda, bylo jí moc, tak se to celé s ohromným hukotem provalilo. Několik mých kamarádů na stavbě nestihlo už utéci a také asi dvaceti lidem pod hrází se to nepodařilo, byli příliš blízko. A stavitel? Tak ten vzal hned do zaječích, ještě než skončila bouřka, nikdo o něm od té doby neslyšel. My tam zůstali celou tu dobu a uklízeli jsme to veliké nadělení, co přišlo. Některé domy vůbec neměly střechu a ještě byly zanesené bahnem. Mosty ze dřeva nezůstaly žádné a kamenné byly hodně poničené. No a přehrada se znova stavět nebude. Už se jen uklízelo. Moc jsem se těšil, že se vrátím za vámi a budeme zase všichni spolu. A koukám, že o děvčátko se nikdo nepřihlásil, zůstane tedy u nás, budeme ho mít za vlastní."

A tak život běžel dál. Děti spolu rostly, Bartík učil Duběnku samým lumpárnám, jako třeba lézt po stromech, chytat na louce koníky a nebo střílet prakem na vrabce. Maminka jej sice hubovala, ale málo jí to bylo platné. Nikdo nevěděl, kdy se narodila, tak to odhadli a slavili její narozeniny na svatého Bartoloměje, aby měli se svým bráškou společnou oslavu. V den, kdy jí bylo sedm let se dozvěděla, jak se vlastně dostala do své rodiny. Sice se divila, ale pak byla ráda, že to slyšela, protože se pak hned první den ve škole, pak to samé dozvěděla od jednoho zlého kluka, co každému jen ubližoval a tak se mu mohla vysmát. A čas plynul dál. Z Bartíka se stal statný jinoch a mnozí jej už oslovovali celým jménem "Bartoloměji". Z Duběnky vyrostla pěkná dívka. V jejích hnědých očkách se čertíci jen šili, ale své nové mamince hodně pomáhala. Naučila se však i mnohé práce venku a ve škole byla obzvlášť bystrá.

Pak ale přišla nečekaná změna. Duběnka naléhala na Bartíka, aby se spolu vydali na místa, kde stávala dřív přehrada. Bartík sice zpočátku namítal, že tam nic neuvidí, ale nakonec se dal zviklat. A tak se jednoho dne sebrali a šli. Maminka jim napekla na cestu buchty a tatínek zase vysvětlil cestu. Po dlouhé cestě, šli ji tři dny, nakonec dorazili tam, co to asi mohlo být. Procházeli se po těch místech a ještě po tolika letech jim naskakovala husí kůže. Celý den se tam potulovali, prohlédli si ta místa, kde kdysi tatínek kácel stromy a pomáhal na přehradě. Zamýšleli se nad tím co by se stalo, kdyby tehdy stavitel poslechl tatínka, ale to už se stalo a to se už nemůže odestát.

Přespali v opuštěné kůlně a pak se vydali na zpáteční cestu. Když šli dva dny, tak se nad nimi najednou začala stahovat temná mračna. Přišlo to velice rychle, tak museli dál od vody. Vtom se spustil ohromný liják, oba se schovali pod strom, když tu Bartík uviděl shora střechu takové malé chaloupky, spíše jen chýše. "Pojď" řekl Duběnce, "jistě se tam budeme moct schovat." A celí promočení tam doběhli. Jaké bylo jejich překvapení, když je tam uvítala starší žena, snad kořenářka, co tam osamoceně žila. Hned zapálila oheň, měla jen malou pícku, ale osušili se i tam moc dobře. Paní jim dovolila přespat ve světnici s ní. Slíbili jí, že hned ráno půjdou.

Usnuli, jako když je do vody hodí. Duběnce se zdál divný sen. Ta paní na ní mluvila cizí řečí a ona jí rozuměla. Vykřikla ze spaní, probudila tím oba své spolunocležníky a celá se třásla. Bála se svůj sen hned říct. Bartík ji chytil za ruku a paní rozdělala oheň. Zůstali sedět u stolu, až po několika dlouhých odmlkách, které přerušila občas jen paní svými postřehy o letošním létě, se odvážila Duběnka říci jim svůj sen. Když jej začala vyprávět, zničehonic začaly té hodné paní tuhnout rysy. Bartík to zpozoroval, podíval se na jednu a pak na druhou a najednou mu bylo vše jasné. Paní se rozplakala a řekla, že to samé se zdálo před chvílí i jí.

Vyprávění pak nebrala konce. Bartík musel několikrát povídat o tom jak lezli s tatínkem na dub, o mamince, jak přestala mít starost o kozy a jejich chlívek, když viděla miminko, o tom jak spolu vyrůstali a tak vůbec i o dalším životě. I Duběnce to bylo hned jasné, že má před sebou svoji skutečnou maminku. Rozplakala se také a obě si padly do náruče.

Pak začala vypravovat maminka a oběma posluchačům i jí při tom vyprávění tekly slzy.

"Byla jsem princezna z dalekého království na západ odtud, ani pořádně nevím, jak je daleko. Bez mé vůle mě provdali za prince ze země, která sousedí s vaší. Jenže hned od počátku byl na mě zlý. Brzy jsme čekali miminko. Vyhrožoval mi, že jestli to nebude chlapec, tak mě vyžene. Ještě před tím, než se mělo děťátko narodit, jsem již tušila, že to bude děvčátko. Myslela jsem si, že až jej uvidí, tak jej bude mít rád, vždyť bylo jeho jako moje. Ale mýlila jsem se! Sotva jsem se probudila, stála u mě má komorná s pláčem, že princ se na mě moc zlobí a že mě chce opravdu vyhnat. A ještě v první den, co se narodila naše Anežka, ano tak jsem tě dceruško pojmenovala, mě princ posadil do kočáru s mojí komornou a sám hnal kočího co nejrychleji pryč. Celou cestu kočárem jsem plakala a držela tě v náručí. Komorná byla moc hodná a pomáhala mi jak se dalo. Ale když jsme byli u hranice s vaší zemí, kočí nás vyložil a vyndal jen jediný košík s jídlem, že to tak prý princ poručil. Plakaly jsem všechny tři, jak já a komorná, tak i ty. Nebýt dobrých lidí, ani bychom nepřežily. Hranici jsme přešly ještě ten den, nechtěla jsem v té zemi zůstat už ani chvilku. Lidé nám pomáhali, ale nikdo nás nemohl nechat nastálo, až nás tu v této chýši přijala jedna stařenka, byla zde za bábu kořenářku. Přijala nás na tak dlouho jak budeme chtít. Asi za dva měsíce to však princ nějak zjistil. Viděla jsem z okénka jeho stráže. Tak tě hned komorná vzala a utíkala s tebou, aby tě schovala v křoví u řeky. Já je tam zdržovala jak se dalo, ale prokoukli to a hnali se za komornou. Když jí dostihli, právě přišla ta veliká voda, jak se protrhla ta přehrada nad námi. A princ toho hned využil, nechal tě tam být a odvlekl komornou. Chtěl, aby tě voda již navždy odnesla. Věděla jsem, že tě nesla v košíku, ale nevěřila jsem tomu, prostě té vody bylo tolik a princ byl tak zlý, a taková náhoda se mu moc hodila. Pak ještě projížděl kolem a smál se mi, chůvu měl v okovech jak nějakého trestance. Zůstala jsem tu sama jen se stařenkou. Byla jsem tě hned hledat, ale ani jsem neuměla vaší řeč, ostatně vím, že ji stále dobře neumím. Možná jsem šla i kolem vás, dceruško má, jsem tak šťastná, že tě tu mám. A dál to již bylo jen smutné, za rok stařenka umřela. Do té doby mě mnohé naučila a tak jsem zde nyní kořenářkou já. Už jsem přestávala věřit, že žiješ, ta voda byla tak hrozná tehdy!"

Obě si padly do náruče a i Bartík se musel otáčet, aby mu v očích nebylo vidět odlesky slz. Kdepak, ráno se nevydali na cestu domů. Zůstali u maminky. Dohodli se s ní, že Duběnka si již jméno nechá a až bude mít svoji holčičku, tak jí dá jméno Anežka. Znova se rozplakaly a padly si obě do náruče. Pobyli tu celý týden než se vydali všichni tři na cestu k Bartíkovým rodičům. Ta trvala pouhý den! Takovou dlouhou dobu a tak blízko k sobě maminka s dcerou měly.

Když přišli, údiv rodičů nebral konce. Museli všechno co zažili povídat několikrát, rozebírali to snad ze všech stran a všichni byli moc šťastní. Obě maminky si báječně rozuměly a princezna kořenářka jako by o dvacet let omládla. Zůstala tam celý týden. Pak se zeptala své dcery, kde by chtěla žít. Duběnka odpověděla, že se tu cítí doma, ale svoji skutečnou maminku, tu bude velice často navštěvovat. A na první návštěvu půjde hned s ní.

Zato Bartíkovi bylo moc smutno. Stále byl s Duběnkou, sice oba věděli, že nejsou sourozenci, ale chovali se po celou dobu k sobě tak. A nyní pocítil, že její nepřítomnost mu ne ani snad vadí, ale přímo jej dusí a tak se trápit nemůže. Proto se po dvou týdnech plný naděje vydal zase na cestu do chaloupky, kde byla na delší návštěvě jeho Duběnka. Rodiče jej úplně chápali a tak vůbec neprotestovali.

Cestu, co normálně se jde celý den, měl za sebou za něco málo přes půl dne. Vlastně se hnal, aby už viděl Duběnku. Když došel do chaloupky, uviděl tam jen její maminku plnou údivu. Vyprávěla mu o tom, jak Duběnka na něj stále myslela a dnes ráno šla už zase k nim. Přišlo jí divné, že se nepotkali. To přišlo divné oběma a tak se Bartík vydal zpátky. Došel domů až za úplné tmy, jenže našel jen rodiče. Tatínek jej uklidnil, že ráno moudřejší večera. Jedno to však nebylo ani jednomu. Bartík přemýšlel až do rána, stále mu bylo divné, že na cestě bylo tolik koňských stop, vždyť tam vždy jezdily jen kupecké a selské vozy.

Ráno si byli oba u hajného vypůjčit koně a už hnali do kořenářské chaloupky. Na místě, kde si Bartík pamatoval ty stopy se zastavili. Nic tam nepřipomínalo obyčejný průjezd nějaké družiny. Stopy byly každá jinak, jako by se tam něco dělo. Vtom zahlédl tatínek v trávě podkovu. Zvedl ji a povídá: "Budeme mít štěstí!" Vzali ji s sebou a pokračovali za maminkou Duběnky. Dojeli brzy a když jí ukázali podkovu, vše pochopila. "To je podkova z dílny mého muže. On jí nedá ani teď pokoj. Co vůbec na ní může chtít? Vždyť si nepřál holčičku!" Rozebírala to chvilku a pak prohlásila, že jí musí osvobodit. Bartík se hned navrhl s tím, že jí by každý poznal. Princezna kořenářka souhlasila a vysvětlila mu, kde je to království.

Druhý den jel Bartík na dalekou cestu na lesnickém koni. Cesta ubíhala mnohem rychleji, než pěšky, ale jiní jezdci se mu hlasitě smáli. Nakonec jej přepadli loupežníci a vzali mu i toho koně. Bartík musel dál pokračovat pěšky. Při jednom přespání blízko tajemného rozcestí se třemi kříži jej probudil hlasitý hovor. Poznal v těch dvou mužích loupežníky, ale měli jiné koně. Neváhal ani vteřinu. Sebral malý kamínek a připlížil se k uvázaným koním. Jednomu z nich zasunul kamínek pod sedlo a druhého opatrně odvázal. Naskočil na něj a ujížděl, co mu koni síly stačily. Jeden z loupežníků naskočil na druhého koně a jal se jej stíhat. Za chvíli však bylo slyšet jen hlasité ržání, pak výskoky koně a pak jen tupá rána. Kamínek udělal své naprosto spolehlivě.

Za pár dní dorazil Bartík do královského města a nestačil se divit. Bylo celé potažené červeným suknem. Ptal se lidí co to znamená a dozvěděl se, že se princezna šťastně vrátila bude se vdávat za bohatého prince ze sousední země. Hned pochopil oč se jedná a vyptal se na místo svatby. Podařilo se mu dostat do katedrály, kde byl docela blízko k oltáři. A pak už jen dlouho čekal. Dočkal se! Smutná nevěsta s očima od slz kráčela třesoucím se krokem vedle pyšného prince, kterému už na první pohled pršelo až do nosu.

Ne, Duběnka ho pro samý pláč nezahlédla. Pak nastoupil k oltáři arcibiskup a začal pronášet svoji řeč, na konci které prohlásil, jestli někdo ví o skutečnosti, která by zabránila v uskutečnění sňatku zde přítomných ať to vysloví ihned, nebo ať mlčí navždy. "Já vím o takové skutečnosti!" prořízl Bartíkův ostrý hlas důstojné ticho katedrály, které vyčkával arcibiskup na případné odpovědi. Princova stráž na nic nečekala a Bartíka odvlekli, ať se bránil jak chtěl, byla jich beznadějná přesila.

Pak už jen byl dovlečený do vězení, kde byla jen malá skulinka, kterou pronikalo světlo zvenku. Po tři dny mu donesli jen vodu, nikdo se s ním ani nebavil, až jednoho rána mu jakási stará žena, podstrčila okénkem skývu chleba. Kousl do ní a narazil na ceduličku. Na ní stálo: "U svatby jsem řekla NE a teď mě drží v komnatě, dokud se neumoudřím. Ale tvá přítomnost mi dala sílu a slyšet tvůj hlas mě úplně vrátilo do života. Ta žena to byla chůva mé maminky, snad ti dokáže pomáhat. Jsi v mém srdíčku! Tvá Duběnka." A Bartíkovi bylo hned líp. Už měl zas pro co žít, už bylo veseleji v tom temném světě. V další skývě chleba byl zapečený veliký pilník. Po dvou týdnech pilování se již dalo utéci a jen přišla chůva, hned mu dělala stráž ona a hlídala, aby jej nikdo nezahlédl. Vyvedla ho ke stájím a pak přivedla i Duběnku. Řekla jim aby si vzali ty nejlepší koně a zmizeli, dokud je kryje temná noc.

Jeli jako o závod a teprve kolem poledního zajeli přes potok na místo, kde byla hluboká skalní sluj a nikdo je nemohl nalézt. Občerstvili se a spali až do půlnoci, kdy zase pokračovali v jízdě. Po strastiplných deseti dnech tajného putování konečně dorazili k Bartíkovým rodičům. To bylo nádherné shledání! Hned vyslali k maminku na výzvědy k druhé mamince a když se obě za týden vrátily, Bartík s Duběnkou už nechtěli nic jiného, než svou svatbu. A tak než se měsíc s měsícem potkal, prstík pro prstýnek se s protějškem setkal a byla krásná svatba. Duběnka už vůbec nechtěla být žádnou princeznou, byla moc ráda, že má svého Bartíka, ke kterému po tom vysvobození zahořela velikou láskou. Bartík v tom plaval taky až po uši a tak byli všichni moc šťastni.

A jak to bylo dál? Za rok se jim narodil malý kluk, dali mu jméno Kubík. A i když si babička moc přála Anežku, měla ho hned ráda a vůbec už zapomněla na taková divná přání. A za další rok se narodila holčička a ta se jmenovala... Anežka.

A v tom království? To bylo tak. Mladý princ se tuze rozzlobil, že nedokázali uhlídat Duběnku a vpadl do země se svým vojskem a dobyl ji. Starého prince uvrhl do vězení a od té doby o něm už nikdo neslyšel.

Mnohem krásnější to bylo v chaloupce u řeky, kde zase visely plínky a bylo tam veselo a všichni se tam měli rádi.

  Všechny pohádky             Mapa webu Zajímavé odkazy Fotografie přírody | Řeka Labe | Řeka Morava | Řeka Odra | Hradce Králové - fotografie © 2007 - 2024 Václav Černý vaclav.cerny@sije.cz Veškerá autorská práva vyhrazena. Šíření pouze se souhlasem autora!
Poslední aktualizace: 24.5.2014 Václav Černý