Žolík kočičman - 3. díl pohádky Kocour Žolík

Žolík kočičman autor: Václav Černý
3. díl pohádky Kocour Žolík

Jednoho dne se v neznámé škole, kousek od místa, kde žily Martinka s Terezkou, stala podivná škaredá věc. Jeden malých kluk, který se jmenoval Honzík, přišel domů s pláčem, že mu tři větší výrostci, Vilém, Hugo a Sandál, sebrali svačinu a rozdupali mu ji. Honzíkova maminka si řekla, že tohle tedy ne a jala se tomu učinit za dost. Nazítří šla za Honzíkem, aby dala výrostkům co proto, že si dovolují na malého hošíka.

Honzík šel v obavách do školy po úzké pěšině, kolem bylo plno stromů. Maminka jej následovala tak, aby ji Honzík neviděl. Vtom to zahlédla! Vilém, Hugo a Sandál náhle vyskočili z křoví a začali se jejímu synkovi posmívat. Už mu sahali do tašky pro svačinu, když vtom maminka zaslechla rychlé svištění vzduchu. Na laně mezi výrostky a Honzíkem prosvištěl jakýsi malý tvor s kočičí hlavou. Jednou rukou se držel a tou druhou přejel po tvářích výrostků. Udělal jim tam škaredý škrábanec, všem ve stejné výšce na obličejích, takže když ti tři, co se rádi vydávali za učence, stáli vedle sebe, vypadalo to z dálky jak jejich společný znak, jakýsi potůček s troškou krve.

Honzík neváhal, využil úleku výrostků a kolem nich utekl do školy. Maminka nechtěla, aby ji tam někdo viděl, ještě by si pak mohl někdo myslet, že chce chránit školního kluka jako kvočna kuřátko. I výrostci museli do školy. Protože byli nejzlobivější ve třídě, museli každý sedět v jiné řadě. Jenže obličeje neschovali před pozorným panem učitelem, který si těch škrábanců všiml. A tak si je všechny vyvolal najednou. Stáli u tabule v pořadí Vilém, Hugo a Sandál. Vilémovi šla pod okem šikmá čerstvá krvavá čára. Ve výšce, kde opouštěla jeho tvář zase začínala úplně stejná šmouha Hugovi. A ve výšce, kde končila šmouha Hugovi, tak začínala dále klesat úplně ta samá čára Sandálovi. Pan učitel se s úsměvem zeptal, jestli nechtěli někde sebrat kočce koťata a děti ve třídě se rozesmály na plné kolo. Zato výrostci zbledli a začali koktat nesmyslné výmluvy.

Ze zkoušení nic nebylo, ani jeden nebyl schopný ze sebe vypravit slovo. Pan učitel jim to pro tentokrát se smíchem odpustil. Ti kluci se pak celý den jen třásli a odpoledne si na Honzíka, který chodil teprve do první třídy, ani nevzpomněli. Honzík měl svačinu, ve škole dával pozor a byl rád, že mu pomohl jakýsi neznámý přítel s kočičí maskou na hlavě. Myslel si, že je to nějaký jiný malý kluk, který se díval na podobné pohádky v televizi jako on. Ani druhý den si na něj ti zloduši nevzpomněli a tak byl spokojený a šťastný. Maminka to na svém klučinovi poznala také.

Ovšem třetí den již výrostkům otrnulo, protože se jim rány rychle hojily a jen bylo znát, jak jim to pěkně navazuje. A také si řekli, že je nějaký kluk s první třídy nepřemůže s nějakým stromovým šaškem jak mu s posměchem začali říkat. A tak si následného dne zase ráno počkali na Honzíka o kousek dál a těšili se na to, jak mu seberou svačinu a jak ho rozpláčou. A Honzík zase šel v kalhotkách s velkými kapsami, co mu ušila maminka, s taškou na zádech, co mu koupil tatínek, vesele pěšinkou do školy. Vtom vylítl z poza buku Sandál a strašlivě se před ním rozchechtal, že teď mají navrch oni. Hugo s Vilémem se ukázali záhy a přidali se k jeho přihlouplému smíchu. V Honzíkovi se udělala malá dušička. Vykřikl jen: „Kočičáku, pomóc!“ Jenomže v tu chvíli už Vilém sahal pro svačinu. Vtom na dlouhém laně prosvištěl tentýž kočičák, ale z druhé strany. A výrostci měli všichni nový společný škrábanec. Krev jim zpočátku ani netekla, protože by se v nich krve nedořezal. To už neváhal Honzík a vykřičel do stromů poděkování a hned utíkal do školy.

Honzík byl ve své třídě šťastný, ne však výrostci. Ti, sotva se přišourali do třídy, všimly si jejich nových škrábanců ostatní děti a hned se jim začaly smát. Pak vstoupil pan učitel. Sotva se děti posadily, podíval se pan učitel mezi ně a taktéž se jen pousmál a hned si dal výrostky nastoupit před tabuli. Když stáli opět všichni tři vedle sebe, ani pan učitel se neudržel a vyprskl smíchy. Výrostci měli nový společný škrábanec, tentokrát však měl opačné klesání než ten skoro zahojený. Když se ke smíchu přidaly i ostatní děti, Hugo to nevydržel a vykřikl: „My za to nemůžeme, to v parku řádí kočičman!“ Do teď se všichni jen smáli, ale po tomto výroku se popadali za břicha. Panu učiteli dokonce od smíchu už tekly slzy. „Takže tu řádí něco jako kočka, co si značkuje kluky, kteří zlobí?“ zeptal se ještě pan učitel. „Když on je jako přízrak“ namítal Vilém. „A je ohromný“ začal zveličovat Sandál. Jenže to celá třída již jen pukala smíchy a pan učitel to všechno musel ukončit.

Tu hodinu se ve třídě učilo daleko snadněji. Výrostci, kteří stále vyrušovali se teď konečně někoho neznámého pořádně báli. Jenže i druhý škrábanec se jim do týdne zahojil a tak je zase napadaly myšlenky, že to jistě není tak hrozné, jak se zprvu zdálo a navzájem si dodávali odvahy. Vilém si říkal, když je to tedy kočičman, tak se jistě bojí psů. A za týden vzal jejich vzteklého Bobíka jakože vyvenčit a už čekali všichni v parku na Honzíka. Ten si zvesela vykračoval po pěšině, když náhle zaslechl vzteklé psí vrčení. Lekl se, ale to již proti němu vyrazil Bobík. Honzík nevěděl co dělat, vždyť to byl teprve prvňáček. Jenže pak se stalo, co ani nečekal. Opět na laně zasvištěl ten malý tvor s kočičí hlavičkou a sekl Bobíka po drápem čumáku. Bobík zakňučel a zbaběle utekl. Když to viděli výrostci, ani se neodvážili Honzíka nějak překvapit. Jen počkali až přejde a pak upalovali do školy. Jen Vilém byl celý roztřesený, že dostane výprask, protože nepřivedl Bobíka domů.

A také se tak stalo. Sotva přišel domů, maminka mu vyhubovala a hned dostal za vyučenou. A tak celé odpoledne hledal s Hugem a Sandálem Bobíka. Byl to zajímavý pohled pro lidi okolo, jak ti co rozbíjejí okna, shazují miminům dudlíky, kradou holčičkám mašličky a vůbec neudělají něco dobrého, tak chodí v rojnici po parku a křičí jeden přes druhého „Bóóóóbíííííkůůůů!“ Teprve večer jej našli kňučet pod mostem. Jenže to přišli už pozdě domů a tak od svých tatínků dostali ještě všichni výprask, přičemž Vilém v tom dni už vlastně podruhé.

Druhého dne si řekli, že ten přízrak v kočičí kůži chytí, že si nenechají ze sebe dělat blázny. Jenže je slyšela ukecaná holčička Kačenka a ta to o velké přestávce vyžvanila na chodbě. A tak si celá škola odpoledne vyprávěla, jak Vilém, Hugo a Sandál ze šesté třídy budou lovit kočičmana. Doneslo se to i panu učiteli a tak se ptal výrostků, jak se vlastně dá ulovit takový přízrak. Jenže kluci se jen začervenali a z žádného nevypadlo ani půl rozumného slova. A tak se jim zase děti jen posmívaly.

Aby nebyli zcela zahanbeni, dalšího rána již čekali s velkou rybářskou sítí v parku, kde měl jít zase Honzík do školy. Jeden roh sítě upevnili na větev stromu a druhý roh na další větev vedlejšího stromu. Byli si jisti, že tak jej chytí. Jenže jejich akce se proflákla a to si Martinka, redaktorka dětského časopisu, přivstala, aby celý ten velký boj zdokumentovala. Pak to přišlo! Nicnetušící Honzík kráčel pěšinou a vtom proti němu vyskočil Sandál a šíleně se chechtal: „Teď nám neutečeš a ani ta tvoje palice kočičí, co si z nás tropí žerty!“ A už natahoval ruku k Honzíkově svačině, když vtom zasvištělo vzduchem lano a tajemný ochránce už natahoval drápy po Sandálovi. Na tuto chvíli čekali Vilém s Hugem a hned hodili na oba síť. Jenže nic nezmohli proti kočičí hbitosti. Kočičman hravě proklouzl a ještě zanechal na Sandálově tváři své znamení. K tomu Hugo zakopl o jakýsi kořen a jak padal, strhl se sítí i Viléma a tak všichni tři lovci skončili v síti. Začali se v ní třepetat a tím se ještě více zamotávali. Martinka to vše fotila a už se těšila, že takový článek jaký napíše nevychází ani v dospěláckých novinách.

Kluky osvobodil až zpola chromý hodný dědeček, který šel za chvíli po pěšině. Byli tak zamotaní, že musel síť rozřezat kapesním nožíkem rybičkou, který jako správný muž měl v kapse. Ti se styděli a upalovali do školy, kam přišli až v půlce druhé hodiny. Hned začal malý výslech pana učitele, která již tušil, co se děje. „Tak jak dopadli naši lovci přízraků?“ ptal se ihned. „A co ta značka na Sandálově tváři?“ divil se dál. Jenže kluci nic nevyzradili, báli se, že se jim budou jen všichni posmívat.

Odpoledne pak trávili tím, že spravovali pořezanou síť, aby nebyl doma bit ještě Hugo. Jenže už to nešlo. Hugo pak rezignoval a prohlásil: „Pánové, co kdybychom vzali toho Honzíka do party, ve které nebudeme už takoví? Všimli jste si, že ten dědeček nám pomohl, aniž bychom mu poděkovali a to mu dalo spoustu práce, vždyť jsme se nebyli ani sami schopní z to dostat.“ „Jsem pro“ přidal se Vilém, „takhle se přece nedá stále zlobit, raději bych tomu dědečkovi poděkoval.“ A Sandál, který měl ještě poslední jizvu také rezignoval na to, aby byl zlý.

Jenže pohár hořkosti si museli vypít až do dna. Druhého dne vyšel v místních dětských novinách článek, který napsala malá spisovatelka Martinka. Jeho titulek zněl: „Na lovu kočičmana“ a byl doplněný o fotografie. Na té první bylo je Sandál obohacovaný o znamení v tváři, na druhé je poznat, jak mourovatý kocour uniká z pod sítě a na té třetí zpola chromý hodný dědeček rozřezává rybičkou síť se třemi výrostky. Celý boj byl redaktorkou podrobně vylíčen a na konci byla tučným písmem otázka: Jak může kocour přeprat tři zdatné muže? Martinka tomu dala ještě takový ten bulvární punc, aby se čtenáři zasmáli.

Mezi všemi čtenáři byla i sestřička Martinky, která se jmenovala Terezka. Když četla ten článek, vykřikla: „Ale to je přece náš Žolíček! Jé on je slavný, on přemohl naše tři výrostky. A tak byla záhada kočičmana zcela rozluštěna. A co dodat na závěr? Ti kluci nejdřív chodili kanály jak se styděli. Ale později přišli pomoci onomu dědečkovi, který se sotva hýbal a moc takovou pomoc potřeboval. Později přibrali Honzíka do party a učili ho vyřezávat z vrbového proutku píšťalku a pískat na ni. A k dědečkovi pak chodili pomáhat všichni. A tak kocour Žolík provedl další ze svých povedených kousků.

		Příchod Žolíka		Díly pohádky Kocour Žolík
		Žolík kosmonaut
		Žolík kočičman

Všechny pohádky

Mapa webu

Zajímavé odkazy

Fotografie přírody | Řeka Labe | Řeka Morava | Řeka Odra | Hradce Králové - fotografie

Poslední aktualizace: 24.5.2014 Václav Černý