Žolík kosmonaut - 2. díl pohádky Kocour Žolík

Žolík kosmonaut autor: Václav Černý
2. díl pohádky Kocour Žolík

Bylo to jednou v noci. Tatínkovi se zdál sen o tom, jak Žolík oblékl skafandr kosmonauta. Ač se to mohlo zdát jako pouhý výplod fantazie ze sna, podívejme se na to pořádně. Mnoho snů se zpočátku jako zdá být nesmyslnými a pozdější sled událostí ukáže něco úplně jiného.

V tu dobu se rozhořela těžká hádka mezi dvěma tábory vědců. Jedni chtěli věřit jen tomu, co se dá změřit a zvážit a vidět. Ti druzí pro svou práci používali způsoby, které byly první skupině cizí. A právě přednímu vědci se jednou naprosto nevědeckou metodou podařilo zjistit, že jedna velká planetka mezi Marsem a Jupiterem se brzy odchýlí od své po staletí neměnné dráhy a zkříží dráhu naší matičce Zemi. Když to přednesl na společné konferenci, začali po něm ti první házet vajíčka. A ani nebyli připraveni, neměli čas je nechat zkazit a tak házeli pouze syrová. Po tomto incidentu došlo k takové roztržce mezi oběma tábory, že noviny psaly pouze o malichernostech a úplně jim unikla podstata věci.

A tak přední vědec, který se jmenoval Johanes, začal se svými věrnými připravovat plán záchrany. Měli ovšem tak málo prostředků, že si mohli dovolit pouze menší kosmickou loď, ve které mohl být jediný člen posádky a to se ještě čekalo, že se najde někdo velmi a velmi malý, protože bylo třeba nést těžkou bombu, která by v pravou chvíli vybouchla na okraji planetky a tím jí vychýlila od její dráhy. Ovšem vědci z první skupiny celému Jonanesovu týmu jen házeli klacky pod nohy a tak se neustále muselo ubírat místo pro kosmonauta.

Lidé stále někoho tak malého hledali, ale nemohli najít. A pak se tatínkovi zdál ten sen. Ihned se spojil s Johanesem a zeptal se ho, jestli ten sen něco znamená. A Johanes si jej hned pozval i s Žolíkem do vesmírného střediska. Jen požádal, aby tatínek nikomu nic neříkal, protože by se všechno mohlo zkazit.

A tak druhého dne již tatínek byl s Žolíkem u bran kosmodromu. Johanes jej uvítal a pohladil Žolíkovi hlavičku. Ten se náhle zvedl a po dvou nohách kráčel kupředu, jen ocasem vyvažoval. Johanes jej následoval i s tatínkem. A Žolík neomylně zamířil k nově budované kosmické lodi. Johanes pokynul mechanikům a ti se rozestoupili. Žolík náhle spadl na všechny čtyři a skočil dovnitř. Chvíli se ozývalo jen šramocení, až po chvíli vítězoslavně vylezl s myší v zubech. Najednou jakoby sami od sebe, nikým nevyzváni, začali všichni tleskat. Johanes pochopil, že se nemýlil a jeho plán bude naplněn, i když jinak, než původně předpokládal.

Odpoledne již Žolík byl v lodi, společně se dvěma mechaniky, kteří mu ukazovali, jak se co ovládá. Zprvu moc nevěřili, že je to možné, ale záhy poznali, že ač ten malý kocourek nemluví, tak byl osvícen velikým světlem, které v něm nalezlo vlastnosti, jaké byli lidé nemohli mít a také schopnosti, použít to, co lidé vytvořili k záchraně všech živých tvorů na celé Zemi.

K večeru přišlo na ovládání zbraní. Johanes byl velice rád, že můžou posílit účinnost bomby, protože Žolík vážil jenom čtyři kilogramy a skafandr, který mu již ve středisku chystali, měl necelé tři kilogramy, což by nebylo možné docílit s žádným člověkem. Nyní však bylo třeba, aby někdo mohl s Žolíkem komunikovat a to dokázaly jenom Martinka s Terezkou. Po poradě na štábu bylo rozhodnuto. Tatínek zavolal domů mamince, aby omluvila děti ve škole a Johanes pro ně poslal malé letadlo i s doprovodem. Maminka věřila tatínkovi, že se nic nestane a tak svěřila děti letušce a napsala do školy omluvenku. Nemohla však uvádět pravý důvod, vždyť ho ani nevěděla. Když děti přilétly a viděly Žolíka, vběhl jim do náruče, obě jej chtěly chovat a tak dobrou půlhodinu věnovaly mazlení se s Žolíkem. Tatínek pak zavolal domů mamince a uklidnil ji, že děti jsou v pořádku i s Žolíkem.

Pak to přišlo! Johanes navrhl, aby se rozdělily dny po osmi hodinách. Osm hodin bude spát Terezka a Martinka bude na výcviku s Žolíkem, pak se to prohodí a zbývajících osm hodin bude výcvik společný. Žolík potřeboval spát jen málo a tak si zdříml mezi jednotlivými lekcemi. Tatínek pak hlídal své děti, aby byly stále v pořádku a Johanes vše řídil, aby nikdo nepřišel k újmě a aby výcvik pokračoval co nejrychleji.

Na první společné lekci byli všichni. Žolík za několik dní získal inteligence víc, než bankovní zloděj, jenže mluvit se nemohl naučit a nebyl znám na světě člověk, který by to dokázal. A tak to probíhalo tím způsobem, že mechanik nebo Johanes říkali něco Martince a ta mimosmyslově předávala tu informaci Žolíkovi. Potom to samé zkoušela Terezka. Zjistilo se, že žádná z nich nedokáže předat všechno, jen každá něco. Po čtyřech dnech dohromady však dokázaly obě sestřičky předat již všechno potřebné. Když se Johanes bavil s tatínkem, shodli se na tom, že něčemu takovému by nikdo na světě neuvěřil a tak podrží vše v tajnosti. Žolíkova mise již měla přijít každým dnem, bylo třeba spěchat. Planetka se vychylovala velice malinko, přesně tak, jak spočítali Johanes a lidé v jeho týmu. Problém byl v tom, že právě po tom malém vychýlení měla nastat velmi rychlá rotace, kolem vlastní osy a ta měla způsobit úplné vystřelení planety mimo její dráhu, asi jako když se roztočí káča takovou silou, jakou nikdo není schopný vyvinout.

Na poslední důležité poradě bylo rozhodnuto, že mise bude započata již za dva dny. Vše bylo připraveno, nebýt potřeby navést bombu přesně na stanovené místo, mohlo se to uskutečnit i bezpilotně. Poslední den byl již Žolík připravován jen velmi mírně. Nejvíce jej chovala Terezka a chystala jej tak na start, kde musel snést dost velké přetížení.

Den D nastal. Vlastně to bylo večer. V tu chvíli se naskytlo okénko, které umožnilo bezproblémový let na místo určení. Ve vesmírném středisku to vypadalo úplně jinak, než kdy předtím. Za operátory se sluchátky, vedle mechaniků, seděli vedle sebe Terezka, tatínek a Martinka. Všichni měli na uších sluchátka a před sebou monitor, kam směřoval obraz z pilotní kabiny. S Žolíkem se rozloučili chvilku předtím, dali mu každý pohlazení po hlavičce a obě děti i pusu na čumáček.

Nyní se jen čekalo na odpočítávání. A už to jelo! Deset...., dva jedna, start! Nosná raketa se jakoby líně odlepila s ohromným hlukem od země a pomalu se zvedala. Rychlost se zpočátku zdála malá, ale zrychlení přicházelo. Najednou se raketa začala naklánět. Terezka vykřikla! Ale tatínek ji uklidnil, že to jen tak vypadá, ve skutečnosti se Země otáčí pod raketou a ze Země to tak prostě vypadá. A bylo to tak. Za malou chvilku již ohromná ohnivá čára oslňovala okolí kosmodromu.

Po třech minutách již operátor hlásil úspěšné odpadnutí první hnací jednotky a přechod na jiný zdroj energie. Žolíkovi se při prvotním startu úplně zježily fousy, což bylo vidět i přes skafandr, ale to brzy ustalo, protože i rychlost je jen relativní a když se pohyboval delší dobu takovou rychlostí, nebylo nic znát.

Oproti člověku měl Žolík ve skafandru velikou nevýhodu v tom, že si jej neuměl svými pacičkami sundat na několikaměsíční cestu, kdy se jen tak požene prostorem k Marsu a nebude skoro nic dělat. Avšak Terezka i Martinka dobře poznaly, kdy je co třeba a tak mu dávaly napít a najíst v pravou chvíli a také zajišťovaly, aby správně mohl kadit. Skafandr byl však vymyšlený úplně bezchybně a toho všechno šlo.

Po třech dnech mělo přijít to, proč Terezka plakala. Žolík měl být hibernován. Bylo to potřeba kvůli zásobám a také kvůli nebezpečí, že by se mu něco mohlo stát, když by byl takovou dobu sám. Celé to bylo dobře připravené a skafandr se osvědčil na jedničku. Za chvíli se na monitorech objevila spokojená kočičí hlavička a na lékařských přístrojích poklidné křivky omezených životních funkcí. A nyní bylo třeba aby se Martinka s Terezkou zase věnovaly škole. Kvůli zmatkům na Zemi nebylo možné, aby až do ukončení mise se vrátily domů. Johanes pak zajistil, aby v jejich škole, kde vůbec nic netušili, zařídili jen zkoušky na konci školního roku, aby obě mohly postoupit do dalšího ročníku. Ve středisku bylo tolik lidí, co rádi učili obě dívky. Horší to bylo s maminkou. Ta nemohla pochopit, že tak dlouho své holčičky neuvidí a tak Johanes zařídil ještě setkání celé rodiny nedaleko kosmodromu. Tatínek pak zodpovídal za to, že děti neprozradí vůbec nic. Dopadlo to však dobře a maminka mohla za všemi často jezdit.

A tak uplynulo sto dní, po kterých měl Žolík být probuzený. V tu chvíli měla Terezka oči nalepené na monitoru a Martinka svírala pěstičky. Ani tatínkovi to nebylo jedno, když viděl své dcery, jak veliký strach mají o svého mourovatého kocoura. Lidé ze střediska ovšem věděli co a jak mají dělat a tak si brzy všichni oddechli. Žolík zamrkal do kamer svými očky a co mu jen skafandr dovolil, tak se protáhl.

Kosmická loď zatím překročila nejzazší dráhu Marsu a blížila se na místo určení. Zbývaly ještě tři dny letu a pak měl být modul s bombou naveden s pomocí Žolíka na povrch planetky. V ty tři dny se obě dívky pečlivě střídaly u monitorů, aby byly stále aspoň jedna ve spojení s Žolíkem. Nebylo to snadné, vždyť jenom signál letěl jednu cestu již přes šest minut, takže i obraz jejich kocoura byl již tak starý. Nejklidnější ze všech byl právě Žolík. Byl v takovém klidu, že tím dodával sílu i pozemskému velení mise.

Když zbývala hodina do naplnění mise, byl sál kosmického střediska plný. V první řadě seděli různí technici, kteří řídili na dálku vše co řídit šlo. Všichni však věděli, že kvůli zpoždění signálu, nebude možné na dálku spustit bombu v pravou chvíli. Aktivovat ji je možné také až se zpožděním a to by mohlo ohrozit úspěšnost celé mise. Všichni byli přesvědčeni o tom, že Žolík dokáže splnit svůj úkol. Ten spočíval v tom, že spustí jedním tlačítkem bombu a druhým ji aktivuje. Měl to udělat, když byla loď zpomalená, právě ve chvíli, kdy na ni Slunce hodí stín. Aktivace proběhne dalším tlačítkem, které je ovšem blokováno do té doby, než je stisknuto to první.

V druhé řadě seděli vedle sebe Martinka, Johanes, tatínek a Terezka. Když došlo k odblokování prvního tlačítka, mohl již Žolík bezpečně spustit bombu. V tu chvíli se Martinka zvedla postavila se za Terezku. Obě najednou, tak jak za sebou stály, zavřely oči a spojily se s Žolíkem. A Žolík nezklamal! V pravou chvíli spustil bombu a za několik vteřin ji aktivoval. To již loď nabrala rychlost a uháněla směrem k Jupiteru. On sám již ohromný výbuch neviděl, protože byl zády a daleko a také proto, že by nebylo rozumné se do té ohromné síly dívat.

Když Terezka otevřela oči a chvilku na to i Martinka, poznal tatínek, že za chvilku bude na monitorech vidět výbuch. Sotva se tak stalo, měly obě sestřičky ohromnou starost o to, aby se Žolíkovi nic nestalo. Ale jejich obavy byly zbytečné. Po potvrzení výbuchu na monitorech celý sál zajásal a pak opět uvedli Žolíka do stavu hibernace. Bylo pak třeba kolem tří větších planetek otočit loď správným směrem a zase ji nechat nabrat rychlost směrem k Zemi. To trvalo celý týden, ale návrat na zem byl mnohem delší. Planety mezitím změnily své postavení a cesta zpět měla trvat osm měsíců.

Mezitím se obě sestřičky vrátily do školy s omluvenkou od vesmírné agentury a musely si dodělat všechny zkoušky, aby mohly dále pokračovat. Obě se však všude mohly chlubit, jak je učili nejslavnější vědci světa matematiku a fyziku a občas přísný tatínek češtinu. Anglicky se naučily i bez učení dost, vždyť v té agentuře se ani jinak moc nemluvilo. A tak když zkoušky byly hotové, byly pochválené před celou školou. Martinka pak napsala o Žolíčkovi příběh do dětských novin. Z nich se to rozšířilo po celém světě a spící kocour ve vesmírném prostoru byl tím nejslavnějším kocourem na světě, o kterém se psalo ve všech jazycích a ve všech zemích. První skupina vědců později měřeními zjistila, že by bývalo došlo ke srážce té planetky se zemí. Také uznali, že v té době by již bylo pozdě, začít s přípravami. Obě skupiny se poněkud sblížily, i když není možné říct, že se spřátelily, ale již nebyly nepřáteli. Oslava úspěšného boje dala dohromady i různé jiné bojové skupiny na světě. Po zbývající dobu, co se spící Žolík každou vteřinu přiblížil o dvanáct kilometrů k Zemi i války polevily, protože osud dříve neznámého kocoura každého zajímal více, než zabití nepřítele.

Pět dní před předpokládaným přistáním byl Žolík na dálku probuzen z hibernace. U toho byly obě sestřičky a zase jej hlídaly jako dřív. Tentokrát s nimi byla ve vesmírném středisku i maminka. Tatínek se zajímal, kde přistane Žolík. Johanes mu odpověděl, že stále jsou dvě možnosti, jedna v Indickém oceánu nedaleko Madagaskaru a druhá v severním Pacifiku. Terezka stále s Žolíkem komunikovala a když bylo třeba, tak ji vystřídala Martinka. Přes pozemskou noc Žolík usínal. Druhý den před přistáním bylo jisté, že přistání bude u Madagaskaru, protože v severním Pacifiku byla očekávaná silná bouře. Na místo přistání letěla Terezka s tatínkem a Johanesem. Terezka spolu s jedním navigátorem tišila Žolíka před přistáním.

A pak to přišlo. Terezka se stále dívala na oblohu a pak vykřikla: „Tamhle letí!“ Tři padáky brzdily přistávacímu modulu, aby šikmý náraz na hladinu oceánu byl co nejklidnější. Okamžitě se zvedla helikoptéra s dvěma záchranáři, pilotem a Terezkou a letěla na místo, kde se zdálo, že dopadne. Asi dvě minuty po dopadu modulu tam byli. Když Žolík chtěl vyskočit jednomu záchranáři z vaku, nešlo mu to a tak jenom vypadl, měl z toho stavu beztíže úplně ochablé nohy. Pilot to celé měl zachycené na pevné kameře. Terezka vzala Žolíka do náruče a celou cestu až na loď jej nepustila. Na lodi už čekal tatínek a oba je hladil. Martinka s maminkou ve vesmírném středisku jásaly, že jsou všichni v pořádku. Záběry, jak Žolík vypadl záchranáři z vaku, obletěly celý svět a vidělo je víc lidí, než nejslavnější televizní seriál. Pak běželo mnoho pořadů o tom, jak se lidé chovají ke zvířatům a co je ve zvířatech skryto za schopnosti a sil, o kterých vůbec lidé nemají ponětí. Když se pak Žolík stavěl na nohy znova se učil chodit, byl u toho také takřka celý svět. A od těch dob si lidé vážili více nejen zvířat, ale i sami sebe.

		Příchod Žolíka		Díly pohádky Kocour Žolík
		Žolík kosmonaut
		Žolík kočičman

Všechny pohádky

Mapa webu

Zajímavé odkazy

Fotografie přírody | Řeka Labe | Řeka Morava | Řeka Odra | Hradce Králové - fotografie

Poslední aktualizace: 24.5.2014 Václav Černý