Damašek - 2. díl pohádky Aniččino putování

Damašek autor: Václav Černý
2. díl pohádky Aniččino putování

Cestování v létě a navíc v kupeckém voze bylo velice pohodlné. Tariel vyprávěl své sestře, jakými útrapami prošel, když on šel pěšky a vlastně vůbec nevěděl kam. Vyprávěl i o tom, jak mu jen někde dali najíst a jen někde nechali přespat a jak jen někde mohl zůstat delší dobu, než jedinou noc. Zato Kamil vyprávěl Aničce zase o tom, jak se učil být kupcem, jak ho tatínek i dědeček učili různým věcem, různým řečem, různým penězům i různým mravům. Také povídal o tom, jak jeho sestra Jasmína nesmí ve dne chodit s odhalenou tváří a jinak, než v doprovodu otce, děda, či bratra. Anička se ani nestačila divit novým a novým poznatkům, které cestou získala. Nakonec ji uklidnilo ujištění, že doma se může chodit normálně, s žádnými sevřenými mravy.

Za několik dní, kdy většinou všichni spali na voze, začala jít cesta o poznání pomaleji. Hory, o jejíž výšce, Anička doposud jenom slyšela, začínaly být stále prudší, cesty stále užší a jídlo v zájezdních hostincích stále dražší. Jednou takhle, když už druhý den nepotkali žádného člověka a ujeli sotva pár mil, došlo k tomu, že se během kratičké chvilky úplně zatáhla obloha. S vozem nebylo kam uhnout a tak Tariel rozhodl, že bouři stráví na cestě. Vypřáhli koně a uvázali je ke stromům. Vůz překryli dešťovou plachtou a čekali až to přijde.

Bouře, která nastala nemůže být nikým popsána. Než by člověk mrkl jedním okem, oblohu rozčíslo několik blesků. Ač slunce již zapadlo, stále to vypadalo jako ve dne, jen to divoce blikalo. Několik stromů bylo od blesků zapálených, ale ohromné proudy vody ten požár brzy uhasily. Koně div neutrhli uzdy. Plachta však vydržela ty proudy vody a vůz byl zabezpečený dobře, vždyť Tariel sjezdil kus světa a věděl co se patří. Anička ani Kamil takovou bouři ještě nezažili a tak se krčili, ani nedutali.

Když bylo slyšet jen vzdalující se hromobití, zaslechla Anička zoufalý výkřik. A pak ještě jednou. Jak omámená vyšla na rozblácenou cestu, plnou kamení a na obzoru spatřila při slabém záblesku lidskou postavu. Hned tam chtěla jít, ale bratr ji zadržel. „Co blázníš!“ pravil zvýšeným hlasem. „Kamkoliv šlápneš, může se s tebou utrhnout kus skály.“ Jenže Anička se nedala. „Cožpak ty bys nepomohl tomu, kdo volá o pomoc?“ vyčítavě se dotázala bratra. A Kamil se k mí hned přidal: „Ale tatínku, vždyť jsi nám vyprávěl...“ „Dobrá tedy, ale půjdete oba a vezmete si lano a trumpetu, kdyby bylo nejhůř.“

Za krátkou chvíli již opatrně krok po kroku šli Anička s Kamilem na pomoc tomu vzdálenému volání. A šlo se jim skutečně pomalu. Na cestu spadly celé kusy skály a ty bylo třeba obejít, přelézt se nedaly, byly kluzké a nebylo dobře vidět. Asi po hodině takové cesty, když zrovna Kamil poklesl únavou, tak se Anička zvedla a spatřila na cestě, něco, co nemohlo být kámen. „Kamile!“ vykřikla a utíkala tím směrem. Ten však zůstával vyčerpán a ani se nemohl hnout.

Anička doběhla a viděla na zemi úplně promoklého člověka, ani na něm nebylo znát známek života. Ihned jej ohledala a zjistila, že dýchá. Poznala, že jde o starší ženu, ale moc vidět nemohla. Hledala, co kde spadlo a našla... Našla dva sáčky, promoklé s nějakým kořením. Žena se malinko pootočila a začala sípat. Aničce se vybavil sen o stařeně a hned přičichla k oběma sáčkům. Ve snu byly suché a tady mokré. Nezaváhala však ani okamžik. Ihned jeden rozdělala a koření, které v něm bylo nacpala staré ženě pod jazyk. Pak se připlížil Kamil a oba se snažili nějak stařenu probudit. Ta však usnula. Do rána už nezbývalo dlouho a tak na té mokré zemi usnuli nakonec všichni.

Až hluboký hlas Tariela je probudil. Jak jen měla Anička obě oči otevřené, hned se obrátila ke stařence. Ta již nespala a usmívala se na ni. Tariel chtěl stařence pomoci, ale zdálo se mu, že má zlomenou nohu. Teprve když slunce osvítilo hory, mohli se všichni podívat, jakou spoušť tu bouře z večera zanechala. Balvany zatarasily cestu, celé potoky bílého kamení se pohnuly o hodný kus níže a na konci jednoho takového kamenného potoka byly vidět zbytky trámů, chaloupka té stařenky. Bouře uvolnila kus země i s jejím domem a vše se svalilo níže do údolí. Na brzké pokračování nebylo ani pomyšlení. Museli se všichni dát dohromady.

Anička myslela na stařenku. Byla to místní babka kořenářka a to co měla v pytlících byl prudký jed z jedné vysokohorské byliny a uspávací bylina, co také tiší bolest. Ani jedno již nebylo k použití. Anička se hned dala do řeči se stařenkou, ale Tariel ji musel pomáhat se dorozumět, mluvila totiž řečí horalů, která nebyla často ke slyšení. Ani samotný Tariel ji neznal, ale dokázal si ze svých znalostí poskládat co vlastně její slova znamenají. Stařenka se snažila nějak říci, aby jí donesli nějaký klacek, aby mohla chodil. Tariel jej sice donesl, ale myslel, že nebude možné, aby stařenka chodila. Anička mezitím rozdělala stařence šatstvo, aby se přesvědčila, co se vlastně stalo. A byla ráda. Noha nebyla zlomená, jen se předtím při pádu vykloubila a opět při tom pádu se zase kloub vrátil na své místo. Noha byla oteklá a bolela, ale nejhorší bylo zažehnané.

Stařenka stále upírala oči na trámy, které zbyly po jejím obydlí, bylo možná v nich spatřit bolavé slzy nad ztrátou domova. Pak se snažila vysvětlit Kamilovi, aby přinesl z těch trosek, co zbylo, hlavně nějaké masti. A Kamilovi dlouho trvalo, než s pomocí svého tatínka odklidili nejhorší a vytáhli značně pomačkané vaky s bylinami a mastmi. Některé již byly roztrhané, jiné promoklé, zato některým se nic nestalo. Když je stařenka viděla, jak přichází s vaky, úplně jí srdce zaplesalo. „Ano tento mi podejte, dobrý muži.“ pravila a Kamil tak učinil. Anička pozorovala, jak pak rozdělává neporušenou nádobku a z ní nabírá na prst mast, kterou si nanášela po oteklém kloubu na noze. „Chtěla bys znát tajemství této masti?“ zeptala se náhle stařenka Aničky? Anička se úplně rozplakala štěstím.

Když Tariel viděl, jak se všechny věci mají, šel s Kamilem k jejich vozu, dali trochu občerstvení koňům a vůz zabezpečili. Vzali z něj jen nějaké nářadí a vrátili se. Do večera pak stloukli z polámaných trámů boudu, kam se všichni mohli na noc přesunout.

Anička zatím pozorovala stařenku při tom, jak se jí zmenšuje otok a vyptávala se na vše možné. Zjistila, že tu žije jen málo lidí, hory jsou zde nehostinné a nevyzpytatelné. Občas sem zabloudí nějaká ovečka z níže položených údolí, teď v létě obzvlášť. V zimě se v klidu stane, že celý měsíc nespatří živého člověka. Její muž kdysi šel do války a už se nevrátil. Tu chaloupku na skále postavil, ještě než odešel. Její jediný syn je také vojákem, ale slouží v posádce v jednom městě asi dva dny cesty odtud. Každý rok sem dvakrát jezdí. Jednou na podzim, aby jí dovezl nějaké zásoby na zimu a odvezl na prodej masti a léky. A pak na jaře, aby zkontroloval, jestli žije a zase sem přiveze nějaké zásoby. Občas za mnou přijdou horalé z okolí, když potřebují nějakou pomoc a na oplátku zase něco přinesou. Všechno to vyprávění Anička úplně hltala, ještě byla slova, kterým nerozuměla, ale dokázala si to po vzoru bratrově nakonec domyslet.

Za tři dny již stařenka mohla chodit. Tariel prohlásil, že se budou muset rozloučit. Beztak už s Kamilem chodili po okolí a chystali si cestu pro vůz. Vlastně vše se dalo nějak objet, nebo odvalit z cesty, ale jeden kus skály, byl tak veliký, že jej ani s koňmi nemohli dostat ani o píď dál. A tak mezitím celý náklad přenosili v rukách a na koňském hřbetě, pak přejeli s prázdným vozem a za balvanem zase vše naložili.

Anička se však za ty tři dny mnoho naučila a také mnoho stařence pomohla. Vyslechla si mnohé o horských bylinách a horských skřítcích, co se objeví když je člověk nejméně čeká a zase zmizí. Někdy pomůžou a jindy si zase jen dělají legraci. Když čtvrtého dne zrána odjížděli, dala stařenka Aničce takový sáček s bylinami, co zůstal nepoškozený a k tomu ještě malinkou nádobku s mastičkou na otoky. Anička jí políbila ruku a vydali se na další cestu.

Trvalo jim ještě dobrý týden, než začaly hory zase klesat. „To již brzy bude vlašská země“ řekl Tariel, „tam budou cesty již mnohem sjízdnější a vše půjde rychleji.“ A také bylo. Za jednoho nádherného poledne se před nimi rozlehla nekonečná rovina. Tam již bylo mnoho lidí, mnoho hostinců, mnoho možností vyměnit koně, ale také mnoho zlodějů a podvodníků, na které bylo třeba si dávat pozor. „Do Janova nepojedeme“ rozhodl Tariel, „cesta vede přes další hory a nestihl bych již obchod v Alexandrii. Pojedeme však přes Milán, Florencii, Řím a Neapol. Tam se pokusím prodat nějaké zboží, jsou tam možné výtečné obchody, alespoň jsem tak slyšel od jiných obchodníků.“ Kamil občas pozoroval otce, když nad mapou plánoval cestu, věděl o mnoha zemích, ale Anička byla spíše dívka milá k lidem a kde jaké město je, nebo jak se jmenuje, to jí vždy v paměti neuvízlo.

A cesta probíhala opravdu rychle. Jen už byli všichni z vozu celí rozdrkaní. Hned ve Florencii se Tarielovi podařilo prodat jeden z náramků, které vyrobil Jindřich a tak posílen touto skutečností, ani se nikde na dlouho nezastavoval. Pokud to bylo možné najímal si i kočího, aby mohli jet i v noci, cesty byly přímé a bezpečné a v noci navíc skoro prázdné. Jen v Římě se chvíli zdrželi. Všichni si potřebovali odpočinout a tak tři dny v zájezdním hostinci především spali. Až poslední den se byli podívat po městě. A nestačili se divit stavbám, které viděli. Význam některých ani nešlo snadno domyslet. Dlouho se však neobdivovali a šli brzy spát. Čekala je ještě několikadenní cesta do Neapole, kde se chtěl Tariel nalodit a odplout i s nákladem do Tripolisu, kde předpokládal další obchody. Tam již jednou po souši byl, ale ještě nikdy se tam nedostal po moři.

Když jednou pozdě v noci dorazili do Neapole, Tariel se hned začal pídit po lodi do Tripolisu. Podle hostinského z přístavní krčmy, měla loď odplouvat hned ráno a tak místo spánku ještě domluvil s kapitánem místo a všichni byli pro tuto cestu přijati. Hostinský koupil koně i vůz, to se ví, že pod cenou, ale než čekat kdoví jak dlouho na další loď, to si Tariel uměl spočítat.

Když se Anička probudila, bylo již další ráno. Na levoboku byla stále vidět země. Bratr ji uklidnil, že na lodi je to mnohem bezpečnější, i když pomalejší než po souši, ale když na poledních Vlaších řádí tolik lupičů na cestách, nemohl dát v sázku naše životy, ani zboží. I Kamil byl rád, že je ušetřený vozu, už ta cesta byla dlouhá i jemu.

Plavba probíhala klidně. Vítr dul slabý, ale stačil na solidní rychlost. Když propluli poslední úžinou a vydali se na otevřené moře, stala se zvláštní příhoda. Neopatrný námořník špatně upevnil ráhno a za malou chvilku, když se zvedl vítr a opřel do plachet, ráhno vyklouzlo a spadlo kapitánovi přímo na koleno. Zařval ohromnou bolestí. Všichni se seběhli co se stalo. Kapitán ležel na palubě v ohromných bolestech. Nomádský felčar hned přiběhl. Jenomže kapitána nebylo možné se ani dotknout. Vtom přiběhla Anička. Slyšela tolik rozruchu a nedalo jí to nepodívat se. Jen zahlédla kapitána s bolestí, hned utíkala do kajuty, kde měla schovanou mast od alpské stařenky. Nikoho se na nic neptala a hned přiložila své prsty na kapitánovo koleno. Ten kupodivu nezařval bolestí, ale jen silně vzdechl. „Co okouníte!“ zařval na posádku bocman a námořníci se rozešli.

Kapitána pak felčar s bocmanem odnesli do jeho kajuty a ten za chvíli usnul. Když se probudil, dal si zavolat Aničku a pochválil ji, že má dobré ruce a jistě i dobré srdce. „Dáš mi ještě trochu té masti děvče?“ zeptal se jí, „bolí mě to stále moc, ale už je to lepší než včera. To se ví, že Anička neváhala a ještě po tři dny chodila mazat kapitánovo koleno. Pak se již uzdravilo a masti již více nebylo třeba. Aničce se pak od kapitána za odměnu dostalo přívěšku ve tvaru kotvy s měsíčním kamínkem uprostřed. „Dal mi jej můj otec“, řekl kapitán, „s tím, abych jej měl jen pokud mě bude chránit, pak že budu vědět komu jej svěřit“ povzdechl si ten starý mořský vlk s vděkem, jaký na moři nebyl často k vidění.

Už už to vypadalo, že do Tripolisu dorazí v klidu, ale když vplouvali do přístavu, došlo k nečekanému. Najednou se kolem nich stáhly dvě lodě a začaly na ně útočit. První přirazila k boku a kdo to skáče? Turci! Ano osmanskému veliteli již nestačila cla z proplouvajících lodí, ale ještě se mu zalíbilo loupit. Anička když slyšela rámus, myslela, že se zase někomu něco stalo, ale jen jak vylezla, spatřil ji jeden z útočníků a hned k ní přiskočil, čepelí šavle ji povalil na palubu a svázal ruce. Pak ji dotáhl k jejich lodi a tam přehodil jiným. Na lodi, kde byla Anička se nakonec ubránili, ale několik námořníků zahynulo, mezi nimi i kapitán.

Nyní byl Tariel celý nešťastný. Věděl co Aničku čeká... otroctví, ze kterého se vůbec nemusí dostat. Velení na lodi se ujal bocman. Tariel se s ním dohodl. Kamilovi předal všechnu starost o obchod v Káhiře a nechal se za tmy, pouze s malým měšcem přeplavit v člunu na pobřeží. Loď pak odplula podle pobřeží směrem k Alexandrii.

Aničce se nedařilo vůbec dobře. Po zuby ozbrojení vojáci se zahnutými šavlemi ji okukovali jako nějaký přízrak v kleci. Pak ji odvezli na trh otroků a za krátkou chvíli ji koupil jakýsi tlustý obchodník s otroky, který ji chtěl prodat dál. Nenechal ji ve městě ani chvíli a hned ji poslal na západ, do hor, kde ji nikdo hledat nebude. Anička, když ji vezli nesnesitelným horkem v kleci, vzpomínala, jak jí Erik vyprávěl o Mirkovi, co prožil, než získal svobodu. Nyní to zakusila na vlastní kůži a už první den se to nedalo vydržet.

Třetího dne zrána ji tlusťoch prodal na horách. Byla tam osmanská posádka a její velitel tlusťochovi dobře zaplatil. Aničku pak vrazili do kuchyně, aby myla nádobí a uklízela. Nedali jí pokoje, sotva se vyspala, už ji zase hnali do práce. Trvalo to asi měsíc. Každého večera Anička plakala, když usínala na zemi. Držela v ruce kotvu od kapitána a vzpomínala na maminku. Pak měla být nějaká slavnost. Aničku vzbudili již v noci a musela jít chystat nádobí pro hosty. Když pak vyšlo slunce, šel se syn velitele podívat, jak probíhají přípravy. Jak se tak rozmachoval kolem, zavadil svojí šavlí o jeden kotel s masem a strhl jej na sebe. Vylilo se na něj spousta horké a mastné vody a hrozně jej to opařilo. Řval bolestí, ale všichni se jej báli. Anička honem utíkala pro studenou vodu a celé vedro na pyšného velitelova syna Mustafu hned vylila. Ostatní kolem strnuli. Čekali, že jí za to potrestá, ale stalo se něco jiného.

Mustafa s opařenýma oběma nohama nebyl pak schopný ani slova. A Když se na nějaké konečně zmohl, povolal k sobě Aničku a úplně v jiném tónu, než jej všichni znali, říká Aničce: „Dívko světlá, pomohla jsi mi, pomohu ti i já, když mi dokážeš pomoci ještě. Ta bolest je nesnesitelná, ale nesmím ji na sobě dát znát. Zastavím se ještě u tebe.“

Aničce se třásla obě kolena, ale to už ji kuchař hnal do další práce. Před polední hodinou konala se velká hostina. Ještě před ní Mustafa přišel k Aničce, aby mu pomohla, že to stále moc bolí, i když to měl stále ve studené vodě. Anička vzala olej z lampy a lehounce pomazala jeho opařené nohy. Nejdřív to bolelo ještě víc, ale pak se to uklidnilo a Mustafovy černé oči zůstaly hledět do modrých očí Aniččiných. Té se začala třást kolena, až upustila lampu. Najednou se jí udělalo, tak nevolno, až málem spadla, kdyby jí býval nezachytil Mustafa.

Slavnostní hostina proběhla celkem jako bývalo obvyklé. Přijelo mnoho vzácných hostí. Jedlo se a pilo ještě dlouho do noci a pak se to stalo. K Aničce přišli do kuchyně dva ozbrojenci a vedli ji před velitele posádky. Šla, jako když jí vedou její poslední cestou, nevěděla o co kráčí. Pak jí jeden z vojáků sklonil hlavu a ona již nedoufala. Vtom promluvil velitel: „Můj syn mi říkal, že jsi mu pomohla ve chvíli, kdy se ostatní zbaběle báli. Jsem dnes v dobrém rozmaru, tak jsem svolil k tomu, aby ses stala jeho otrokyní. Běž!“ Anička se rozplakala, vlastně co mohla udělat? Nebude v kuchyni, ale bude sloužit jinde.

Mustafa však za ní chodil zcela jinak, než za otrokyní. Stále si dával od ní obkládat už dávno zahojené opařeniny a i té práce měla nějak málo proti dřívějšku. Co však naplat, byla v cizí zemi a pouhý majetek někoho. Asi po týdnu se dozvěděla, že Mustafa odjíždí s vojenskou družinou do dalekého města v Turecku. A jak jinak, vzal si ji s sebou. Nejprve se dostali s karavanou k moři a pak na menší vojenské lodi pokračovali dál.

Na lodi nedal Mustafa na Aničku dopustit. Skoro nic nedělala, až jí to bylo protivné. Ale neváhala a učila se jejich řeči, aby jim daleko líp porozuměla. Když byl někdo zraněný nebo nemocný, hned mu pomáhala a tak nikoho ani nenapadlo jí ubližovat. Asi za tři týdny dopluli k tureckému pobřeží. V noci nastoupily na loď nějaké další ženy. A Anička najednou zpozorovala úplně jiné chování Mustafy. Do té doby se myslela, že na ni myslí, ale pak se vše změnilo. Úplně si jí přestal všímat a zase byla pouhá otrokyně i s drhnutím podlah. To trvalo tři dny.

V nejbližším přístavu, jak se Anička doslechla, je Mustafa vyloží. To málo, co již za život pochopila, jí stačilo k tomu, aby jí bylo jasné, jaký vlastně velitelův syn je. A jednala. Když obě ženy usínaly, tak té jedné dala přivonět k bylince, kterou získala v kuchyni a o které věděla, že způsobí hodně dlouhé spaní. Když si byla jistá, že žena spí už tvrdě, nenápadně ji odtáhla do kajuty, kde spala a tam vyměnila své šaty za její. Pak si lehla na místo, kde ona žen spala a čekala, oka nemohla zamhouřit. Svírala v ruce kotvu od kapitána jako talisman. Před úsvitem přišly stráže, probudily Aničku a vedly ji společně s druhou ženou do člunu. Jaká byla nyní výhoda, zahalování ženských tváří, to ani netřeba více chválit. Obě ženy byly vyloženy v přístavu, kde na ně čekal jeden voják a s rozespalým obličejem je převzal od lodní stráže odváděl ještě spícím městečkem.

Všichni šli úzkými uličkami a v jedné z nich zůstala Anička tak pozadu, že hned využila vzniklé situaci a nic netušícímu vojákovi se ztratila jak pára nad hrncem. Nemohla čekat, až vyburcuje stráže ve městě a utíkala spletitými uličkami, co jí nohy stačily. Vtom uslyšela zařehtání koně. Bylo to z nějakého dvora. Nahlédla tam a viděla, že tam nějací lidé nakládají vůz, asi kupecký. Počkala, až se nikdo nebude dívat a šup, najednou byla schovaná pod plachtou.

Naštěstí bylo ve voze naloženo ovoce, tak hlady netrpěla. Vezla se asi půl dne a pak si myslela, že je už nejvyšší čas a nenápadně zadem vyskočila. A byla volná! Jenže co je to za volnost? Kdesi v tureckých horách a vedro, že by to vysušilo každého. Co teď? Zalezla pod nějaký strom a přemýšlela, co bude dělat.

Holčička	Díly pohádky Aniččino putování Navazuje na předchozí... Tři cesty	Rozcestí
Damašek		Tariel
Pamír		Jindřich
Aral		Erik
Domů		Setkání

Všechny pohádky

Mapa webu

Zajímavé odkazy

Fotografie přírody | Řeka Labe | Řeka Morava | Řeka Odra | Hradce Králové - fotografie

Poslední aktualizace: 24.5.2014 Václav Černý