Domů - 5. díl pohádky Aniččino putování

Domů autor: Václav Černý
5. díl pohádky Aniččino putování

Cesta pouští ubíhala pomalu. Velbloudi nakračovali pomalu jeden za druhým. Žár byl poměrně ostrý, ale majitel karavany byl zkušený cestovatel těmito končinami a věděl, kdy zastavit pro odpočinek a kdy svlažit rty douškem vody. Šestý den již Anička cítila, jak žár není tak silný a druhý den ráno již zaslechla, že toho večera dorazí do jedné větší vesnice. Jinak cestou všichni mluvili jen málo. A skutečně. Večer dorazili do vesnice, kde bylo několik stájí pro koně i velbloudy. Bylo to místo, kde se obvykle přesedá a zdejší obchodníci na to byli připraveni. Všichni se ubytovali v zájezdním hostinci.

Anička s Karaljou spaly vedle sebe. Obě byly velmi unavené a usnuly jako když je do vody hodí. Slunce již vyšlo a Anička ještě spala. Inu spala i nespala. Myslela si, že spí, když tu se jí do mysli dostala zvláštní vidina. Spatřila velikou řeku, na jejímž druhém břehu nebylo možné rozpoznat lidi. Do toho zaslechla přetěžké úpění, pak něco cinklo a pak cítila velikou úlevu. S výkřikem vstala, čímž probudila Karalju. Pak jí vyprávěla co viděla a slyšela. Všimla si, jak Karalje to vůbec není lhostejné. Pak si ještě obě chvíli rozprávěly.

Po chvilce se již loučili všichni s majitelem karavany, který chtěl několik dní počkat, jestli by někoho nevzal zase nazpět k Aralskému jezeru. Kupec pak došel koupit koně a vůz a za chvíli již jeli mnohem pohodlnějším způsobem dál. Cestou byla chvíle na vyprávění si a i kupec zvážněl, když zaslechl Aniččino povídání o tom co se jí ráno stalo. „Než dorazíš domů, budeš muset překonat mnoho velikých řek, může se mnohé stát. Tak veliká, o které jsi říkala, ta je tím směrem snad jen jediná. K ní až jedeme, pak se vracím. Kéž by vše dobře dopadlo.“ Když to kupec řekl, zhluboka se nadechl a pak pravil, že si je jistý s tím, že to dobře dopadne.

Dlouho žádnou řeku neviděli, jen menší potoky, ale jak putovali dál na západ, tak cítili ve vzduchu vlhko. Moře již nebylo daleko. Kupec tu cestu znal a pravil, že pojedou ještě dlouho podle mořského pobřeží. A skutečně, za několik dní zaslechly šumění vln, které zesilovalo a krátce nato zahlédli moře. Kupec hned pravil: „Kaspické moře je vlastně jezero, protože není spojené s dalšími moři. Je však ohromné a slané, tak se mu říká moře.“

Karalja poslouchala s otevřenou pusou. Tolik vody pohromadě viděla poprvé a tak, když slyšela, že je slané, musela si to dojít vyzkoušet a líznout si. Podívala se na oblouk, který mořská hladina tvořila a povzdechla si, že to vypadá, jako by Země byla kulatá. Tu ji Anička, která dávala ve škole pozor a hodně se naučila i u bratra v Damašku poučila, že Země je skutečně kulatá a kdyby šla pořád stejným směrem, došla by tam kde vyšla, kdyby ovšem nestála v cestě taková moře, jako je třeba toto.

Tolik toho Karlaja, nešťastná žena z míst, kde ani nevědí, že nějaké moře je, tady zaslechla nového, že jí šla úplně hlava kolem. Cestou si pak dala vyprávět kupce víc o Samarkandu, aby slyšela co nejvíce od něj, než se rozloučí. S Aničkou chtěla dojít až do jejího domova a na to bylo ještě plno času. Kupec tedy vyprávěl o místech, kde byl se svým zbožím a co tam zažil a co tam mají za zvyky. Po chvíli však oběma vyprávěla Anička o tom, jak se u nich chodí do školy, o svých bratrech a také o tom, proč chtěla do Damašku a potom až do vysokých hor Pamíru. Také se zmínila o dlouhých večerech bez světla, kdy jí mudrc vyprávěl o životě a smrti, o tom jaké obojí je a jak byl rád, že si váží obojího.

Když si tak vyprávěli, Karalja se začala úplně stydět, že ona nic neříká. A tak vyprávěla znova svůj příběh, hlavně pro kupce. Když dokončila, zastavil kupec vůz, pohlédl na západ a pravil oběma: „Ten Aniččin sen možná patřil Karalje!“ Pak beze slov práskl do koní a pokračoval dál. Ani jedna nechápala jak to myslel a ten den si toho již moc nenavyprávěli. Noc se začala blížit a tak se utábořili, jako již tolik nocí předtím.

V noci pak přišel kupci sen, který oběma ráno vyprávěl: „Myslím, Aničko, že to tak je, zahlédl jsem zarostlého muže, celého v hadrech, úplně otrhaného jak kvílel a pak zvuk kovu. Jsem si naprosto jistý, že to patří Karalje.“ Měli pak spoustu času na přemýšlení, co to vlastně znamená, Karalja samotná si myslela, že i jí se něco takového bude ještě zdát.

Přiblížili se k řece Ural, která se nedá nikde blízko přebrodit, ale kupec věděl o přívoze, vedle kterého se nachází vesnice, kde mu místní již pomáhali vše přenést. Vzali to tou cestou a zanedlouho viděli přívoz. Bylo to zvláštní místo. Loďka s bidlem v ruce bělovlasého starce se pohupovala v mírném proudu. Stařec, jakmile zahlédl kupce, hned se s ním dal do řeči. A pak to začalo. Stařec přivedl z vesnice několik mužů, Nejdříve vyložili všechno zboží a stařec jej postupně převážel v loďce, na levém břehu dohlížel kupec a na pravém byly jako první převezeny Anička s Karaljou. Muži mezitím převedli koně, všichni ponořeni v řece nad pás. Pak jeden zůstal u nich a ostatní šli s vozem, uvázaném na laně do řeky. Koně byli zapřaženi v jiném laně, které jezdilo uvázané za takový kruh na laně přes řeku. V nejhlubším místě to bylo jen tak tak, ale žádný z mužů to nedělal poprvé a tak to zvládli. Potom kupec zaplatil jim i převozníkovi, který jej jako posledního převezl na pravý břeh.

Tam museli vysušit vůz, aby mohli vůbec naložit. Trvalo to několik hodin, ale nakonec se šťastně rozjeli dál. Když se dál po cestě Anička vyptávala kupce, proč tu není most, ani tu nejezdí loď, pravil jí na to: “Tato řeka rozděluje Evropu s Asií a nikdo o toto místo nemá zájem, když zrovna není válka. Dříve tu stával dřevěný most, který však vždycky druhá strana zničila. Je to prostě místo, které někoho mocného zajímá, jenom když tu něco potřebuje.“ Karalja si mezitím pomyslela cosi o tom, že lidé jsou všude stejní.

Dál cesta probíhala vcelku klidně. Krajina byla rovinatá, zato cesty bídné, takže se nezřídka i vraceli, aby jeli jinou. Občas narazili na bažiny, ale ty byly dobře poznat. Jednou, když opět tábořili přes noc, nedaleko jedné takové bažiny, měli zapálený oheň, u kterého spali. Nemohli jinak, protože se setměním se objevilo tolik komárů, že se museli chránit kouřem z ohně. Občas někoho začali bodat víc, což jej probudilo, tak přiložil do ohně, aby ti komáři, nebyli tak dotěrní.

Když to někdy uprostřed noci, probudilo Aničku a napůl spící přikládala, najednou zaslechla něco jako volání o pomoc. Vzala ohořelé poleno a šla tím směrem. To vzbudilo kupce, který na ni vykřikl, aby nikam nechodila, že bažiny jsou tu zrádné. Když však neposlechla, vzal jiné poleno, sáhl pro jistotu pro lano a šel za ní. Když jí došel, řekla mu, že někoho slyšela volat o pomoc. Vtom se zvolání ozvalo znova.

Oba šli tím směrem, když náhle Anička vykřikla, že nemůže zvednout nohu. „Zahoď poleno a lehni si na břicho!“ hned jí přikázal kupec a Anička poslechla. Jen se položila , vykřikla znova: „Cítím ruku, ještě se hýbe!“ Kupec rozfoukal plamínek na svém poleni a přiložil jej blíže. Viděl jak Anička se drží nějaké černé ruky. Hned si našel pevné místo a odtamtud hodil lano Aničce se slovy, aby tomu nešťastníkovi obvázala ruku. Pak začal kupec vytahovat tělo, obalené bahnem a Anička jej honem očišťovala kolem nosu, aby mohl dýchat. Naštěstí to šlo a za chvíli byli všichni v bezpečí. Anička byla zabahněná jen do půli lýtek, ale ten muž byl úplně černý od bahna, asi mu dalo hodně práce se udržet na vzduchu.

V tu chvíli přiběhla Karalja a pomohla jim. Dotáhli jej až k ohni, kde jej trošku očistili a dali jej blíže k ohni. Do rána již naši cestovatelé neusnuli, jen muž byl tak unavený, že neřekl vůbec nic a spal. Ráno, když už bylo sluníčko vysoko, kupec již chtěl vyjet dál, tak nebohého muže vzbudili. Byl stále celý od bláta a tak se po chvilince šel umýt. Všichni jen zírali. I když se umyl, stále byl úplně černý. Až si Anička uvědomila, že je to černoch. Snažila se na něj mluvit všemi řečmi, ze kterých aspoň něco znala, ale on jí odpovídal úplně jiným jazykem. Tak to vyptávání vzdala a povzdechla si, že jí nerozumí. Vtom se však ozval, že jí rozumí. A rozuměl Aniččině rodnému jazyku.

To Aničku nenechalo v klidu. Řeč onoho muže byla sice lámaná, ale po chvilce se vzpamatovával a vzpomínal na mnohá slova a tak se Anička dozvídala stále nové věci. To už nevydržel kupec s Karaljou a Anička jim musela překládat, co říká. Pak mu kupec nabídl něco na sebe, co s sebou vezl. Vždyť světle modrý kabátec měl svou barvou blíže mužově pleti, než své původní barvě. Další vyprávění bylo věru zajímavé pro všechny:

„Jel jsem jako posel svého krále k tureckému veliteli, kvůli dojednání spojenectví. Cesta mi však trvala příliš dlouho a všechna spojenectví byla přehodnocena. O tom jsem vůbec nevěděl a tak mě zajali bývalí spojenci mého krále. Netušil jsem co se děje, ale za zlatý knoflík, který se mi podařilo uchránit, mi to prozradil dozorce ve vězení. Bylo třeba jednat, ale vězení bylo pevné a příliš dobře strážené. Vzpomínal jsem na svou ženu a naše dvě děti, které mě už neviděly více než půl roku. Ty myšlenky mi dodaly sílu a odvahu. A pak přišla má příležitost. Chtěli mě možná prodat do otroctví, ale jen mě spoutaného naložili do vozu, podařilo se mi odválet se a převalit až ven. Po tom náraze jsem zůstal ležet a nevěděl jestli jsem celý. Až dusot koňských kopyt v dálce mě probudil k dalšímu rozhodnému činu. Odválel jsem se na stranu, do křoví, kde se mi další celý den nedařilo vymanit z pout. Až jsem našel velký ostrý kámen a po několikahodinovém úsilí jsem pouta narušil tak, abych se z nich vyvlékl. Mezitím jsem pil vodu ze země a jedl květy neznámých bylin. Bylo to hrozné, ale hroznější bylo i to, že jsem zůstal zcela bez prostředků. Věděl jsem přibližně kde jsem, ale i tak jsem byl v prekérní situaci. Až jacísi komedianti mě vzali kousek dál. Jel jsem s nimi, přestože mi bylo jasné, že už kvůli tomu jak vypadám mě budou chtít ukazovat. Když jsem pochopil, že jedou úplně jiným směrem, než kam potřebuji, raději jsem se s nimi rozloučil. Bylo to smutné. Dali mi najíst, když mi bylo nejhůř a já je opouštěl...

Jenže ani tím mé trápení neskončilo. Opět jsem byl zcela sám. Sice ne tak beznadějně hladový jako dřív, ale na tisíce mil vzdálený od svého domova a hodně daleko od místa, kde jsem si ukryl několik mincí pro případ nouze. Lidé se mě báli, nikdo mě nechtěl nechat přespat, ani dát najíst za nějakou práci. Nakonec se mi podařilo zezadu naskočit do pomalu jedoucího vojenského vozu. Jeli jsme několik hodin, když si jeden z důstojníků vzpomněl, že ve voze má něco, co zrovna potřebuje. Již jsem nemohl uniknout. Musel jsem jednat. Byl jsem však příliš zesláblý na boj, proto jsem jen trochu raněný od důstojníkových pěstí, vyskočil zase zadem z vozu. Na pokřik toho důstojníka zastavili a jali se mě pronásledovat. Hnali mě jen chvíli, než se mi začala bořit půda pod nohama. V tu chvíli jsem pochopil, že musím riskovat. Zavrtal jsem se tak hluboko do bahna, že jen kousíček obličeje, umazaného bahnem, mi koukal na vzduch. Již jsem neslyšel, co se děje kolem, ale míním tak, že pochopili můj osud a mysleli, že jsem tady nemohl uniknout a musel jsem utonout. Vzdali ten boj myslím a zase odjeli.

Problém nastal, když jsem se chtěl vynořit. Pokoušel jsem se dostat ven, ale jen jsem marnil svoji sílu. Když se mi podařilo dostat výše, opět jsem klesl, to bahno jako by bylo čarovné a stále mě táhlo dolů. Byl jsem rád, že můžu dýchat, ale nic víc se nedalo dělat. Tak jsem volal o pomoc a dál už to znáte...“

Všichni tři poslouchali s pusou otevřenou. Anička jen upřesňovala slova, kterým oba poutníci nerozuměli, ale i těch časem ubývalo. Karalje vytryskly slzy. Byla zvyklá na úplně nudný život, kdy musí bojovat jen sama se sebou a když přijde velká událost, může přijít o všechno. Až Anička jí ukázala jinou cestu životem a byla jí vděčná za to všechno. Kupce popravdě zaujalo mimo jiné i to, že zachráněný schoval pár mincí, ale nesvěřoval se s tím nikomu. Jen Aničce se stále zdálo, že to ještě není všechno, co měli slyšet. Jenže bylo třeba již jet. V tu chvíli napadlo Karalju zeptat se, jak se vlastně jejich zachráněný jmenuje. „Moba Mobi Mobu,“ dostalo se jí odpovědi, „ale jeden můj přítel, kterému vděčím za záchranu života mě nazval Mirek. Vlastně mě vykoupil z otroctví a já mu vděčím za to všechno co jsem.“ „Byl to Erik!!!“ vykřikla Anička náhle, skoro jako smyslů zbavená. „Ano ty jej snad znáš?“ usmál se Mirek. „Jak bych neznala.“ odvětila plná překvapení i nadšení zároveň Anička, „Je to můj bratr a žije se svou ženou Joannou nedaleko naší chaloupky.“ To už zase nevydržel Mirek a hned on nato: „A sestra Joanny se jmenuje Janika a je mou ženou. Oba jsme měli společnou svatbu, kterou nám vystrojil sám švédský král Gustav. S Erikem jsme obě sestry přivedli z dalekého severu, kde léto a zima jsou podobné dni a noci.“ Anička se úplně rozplakala. „Vždyť toto mi můj bratr vypravoval, když jsem byla malá. Teta Joanna mi pak říkala často, jaké to bylo s jejich otcem, kterého kdysi zachránil můj tatínek u nás na rozcestí.“ Plačící Anička objala Mirka a byla v tu chvíli nejšťastnější člověk na světě.

Kupec s Karaljou se jen v tom víru domlouvali na tom, co si ti dva vlastně říkají, ale ani jeden se neodvážil je vyrušovat otázkami, co to vlastně znamená. Ovšem cítit, že jsou šťastní bylo, na to netřeba znát cizí jazyky. Ač si kupec myslel, že ten den pojedou, tak nakonec nejeli a nikomu to nebylo líto. Anička rezolutně prohlásila, že Mirek potřebuje klidný spánek a že ráno je moudřejší večera a tím bylo vše vyřízené.

A ráno opravdu bylo moudřejší večera. Mirek se zeptal kupce, kam vlastně má se svým zbožím namířeno. „Do Astrachaně“ odpověděl úsečně kupec. V Mirkovi jako by ožil v tu chvíli úplně jiný duch. „Rád pojedu s vámi, když mě vezmete, a ty se kupče neboj, odměním se ti, za tvé zdržení.“ Kupce to uklidnilo a tak další cesta byla klidná. Anička se s Mirkem velice sblížila vyprávěním o příhodách, které zažil Mirek s Erikem a obzvlášť tím, jak ty samé události líčil každý ze svého pohledu, sice stejně jako ten druhý, přesto však úplně jinak. Aničce při tom došlo, jaký je vlastně život a vzpomněla si na Čho, který jí právě o těchto věcech mnohokrát vyprávěl.

Do Astrachaně dojeli za týden. Cesta probíhala úplně klidně, dokonce až tak moc, že se kupci zdálo, že je to jen klid před bouří. A dá se říci, že to bylo tak, o tom však až později. Ve městě ihned Mirek zašel ke kupci, kde měl svá skrytá depozita. Byl to místní obchodník, o kterém nikdo nevěděl ani jaké je víry, zato o něm všichni věděli, že za nemalý peníz umí pomoci v nouzi. A to věděli i ti ve službách králů, včetně Mirka. Vyzvedl si u něj to, co tam ukryl a vrátil se zpět. Když pak kupec ze Samarkandu dostal zaplaceno za zdržení a odvoz, zastyděl se. Chtěl vrátit co dostal, ale Mirek nesouhlasil. „Když bych neměl co ti dát, pak prosím, ale já mám, pomoz tedy někomu, kdo nemá na to, aby ti zaplatil. Uvidíš, že příležitost přijde dřív, než se naděješ.“ Přítomná Anička souhlasila s Mirkem a tak kupec se sklopenou hlavou přijal peníz.

Vtom přiběhla udýchaná Karalja. „Aničko musíš jít se mnou!“ Ani se nedokázala vyjádřit oč vlastně jde. Anička však vůbec neváhala. Šla, vlastně běžela za ní. Přišli k veliké řece, kde bylo k nerozeznání co je na druhém břehu. „Podívej!“ ukázala Karalja na otrhané muže, zapřažené v lanech a hnané bičem jakéhosi malomyslného uniformovaného strážce. Anička zalitovala těch nešťastníků. Najednou si vzpomněla na sen, který ji hned ten den ráno Karalja vyprávěla. „Ano je to to co jsem viděla.“ Karalja jen potvrdila její slova. Jenže přitom stěží popadala dech, ukazovala na jednoho otrhance v lanech a rozplakala se. Anička zavřela oči, několikrát se zhluboka nadýchla a záhy pochopila oč jde. „Je to opravdu Jakun?“ zeptala se jí. „Ano, je, jen nevím, pozná-li mě ještě.“

„Jdeme!“ zavelela Anička. A s nezměrným nadšením líčila Mirkovi i kupci, koho to vlastně Karalja našla. Kupec se pošimral ve svých fousech a pravil: „Ano, na zdejší řece je zvykem zapřahat lidi do lan a tahat tak lodě proti proudu. Jsou to místní nevolníci a také dalecí otroci. Žádnému z nich není dána svoboda. Dokud potáhnou, dostanou plesnivý chleba, až ne, nechají je jejich osudu, mají pro ně pramalou cenu.“ „Nuže kupče,“ pravil Mirek, „nyní máš možnost, dříve než ses nadál, vrátit mi ten peníz, který jsi ode mě dostal. Všichni v tu chvíli pochopili, co tím míní.

Kupec se nedal zahanbit a dal se zavést na to místo. Loď však již byla dál a tak ji museli následovat výše proti proudu. Když dorazili až k tomu strašnému spřežení, zastavil kupec onoho uniformovaného strážce a s obchodní zkušeností, jemu vlastní mu nabídl, že by chtěl jednoho z těch tahounů koupit, že jej potřebuje na tažení svého vozu. Peníz udělal doslova zázrak a ochota strážce byla nevídaná. Když Karalja ukázala, kterého má koupit, již tu nebylo dalšího trápení. Snad jen to, že Jakun čekal jen další otroctví.

Na místo toho byl však přiveden do zájezdního hostince, kde byli všichni ubytováni. Zadním vchodem jej zavedli až do pokoje, kde se mu od Mirka i kupce dostalo poučení o tom, že byl vykoupený. Teprve nyní poznal Jakun svoji ženu. Úplně se rozplakal a nebyl k utišení. Karalja nebyla sto jej utišit. Až když přišla Anička, a vzala jeho dlouhé špinavé tmavé vlasy do dlaní a stiskla jeho spánky, dokázal Jakun přestat plakat. S Mirkem pak zvládli udělat z něj člověka a teprve v tomto stavu šli spát.

Ráno kupec řekl, že brzy pojede nazpět. Nikdo mu nebránil, všichni věděli, že tady se jejich cesty rozejdou. Až Mirka napadlo, že by jej zavedl k místnímu kupci, o němž věděl, jaké má zboží. A tak šli. A opravdu! Kupci se shodli velice dobře. Jeden druhému vyhovoval a tak uzavřeli obchodní partnerství. Do Samarkandu pak mohlo putovat evropské zboží a naopak to fungovalo stejně. Po návratu to samarkandského kupce povzbudilo k tomu, aby si ještě den odpočinul.

Právě toho dne využili Karalja s Jakunem k tomu, aby si řekli mnohé s jejich životech. Mluvili spolu celý den až do večera. Jakun byl nesmírně šťastný, že jej vlastně Karalja našla a tím pomohla jeho vykoupení. Karalja byla ráda také. Nepatřila k těm, kteří nechají člověka v nouzi, ale i tak jí bylo líto všech ostatních zapřažených. „Říkali nám burlaci“ posteskl si na to Jakun. „Neznal jsem nikoho, kdo by vyvázl živý. Dlouhých šestnáct let mě takto štvali, ztratil jsem i naději...“ Karalja mu řekla o všech trápeních v jejich vesnici, o smrti rodičů, i to tom , že jeho matka snad stále žije. V tomto si oba rozuměli.

Jenže pak to přišlo! Karalja se zeptala: „A co budeme dělat dál?“ „Cítíš se stále být mojí ženou?“ odpověděl jí Jakun. Záhy vyšlo najevo, že stále zůstali opravdu přátelé, kteří se nezradí, leč rozhodnutí o jejich sňatku, bylo rozhodnutí jejich rodičů a ne jejich. Kupodivu po nekonečné půlhodině ticha promluvil první Jakun: „Vím co si myslíš a já si myslím totéž. Nechme rozhodnutí našich rodičů jako bod našeho života, který nelze vrátit, ale my jej vracet nebudeme. Navrhuji! Ty pojedeš dále se svojí přítelkyní až do jejího domova, jak jsi říkala. Jistě se dokážeš postarat o sebe, tím víc, že na to nebudeš sama. Když se vrátíš k nám, nikdo ti nebude věřit, ženy u nás nemají právo vlastně na nic. Vrátím se sám a mě se nikdo neodváží vzdorovat.“ Karalje vytryskly slzy z očí. Poznala, že Jakun mluví úplnou pravdu, nechtěla dále žít v tom, kdy by se jen před ostatními tvářili, že jsou manželé. Její návrat ostatně nikdo z vesnice nečekal. Rozhodla se tedy přijmout tento návrh v plné míře. Teprve nyní si dali skutečný polibek. Byl to polibek zcela vroucí, však přátelský, takový, jaký ještě nikdy ani jeden z nich nedali ani nedostali.

Na druhý den byla situace naprosto zvláštní. K východu se vydal samarkandský kupec ve voze s evropským zbožím směrem na východ. Doprovázel ho Jakun, který se nemohl dočkat, až spatří svoji rodnou vesnici. K západu se pak vydal Mirek. Žádný vůz nekoupil, zato tři koně mu zajistil astrachaňský kupec. Na nich pak jeli jako tři poutníci ještě Anička a Karalja.

A cesta je čekala věru dlouhá. Mirek věděl, že musí obě dovézt až do Aniččina domova, neměl to srdce nechat sestru člověka, který mu zachránil život, jen tak napospas velikým nebezpečím, s kterými měl i sám své zkušenosti. Lidé po cestě nebyli příliš přátelští. Černý muž, jedoucí se dvěma ženami, nevzbuzoval důvěru v nikom. Jediní, kdo dokázali přimhouřit obě oči, byli obchodníci, které však oslnilo Mirkovo královské vystupování a s každou mincí měnili názory. Často spali pod širým nebem, bylo to nakonec bezpečnější. Vyprávěli si téměř vše, co se vůbec dalo vyprávět. Měli na do dostatek času. Ty roviny byly nekonečné. Cesta trvala celý měsíc, když se stala nečekaná událost.

Jednou zrána, když trávili další noc pod hvězdami, je probudil nezvyklý křik a ržání koní. Mirek duchapřítomně zavedl Aničku s Karaljou i jejich koně do hustého lesa. Ohniště však ještě doutnalo. Když jej jezdci objevili, poznala v jejich řeči Karalja tu strašnou hordu, která před lety skoro vyhubila jejich vesnici. Sama byla skrytá ve studni a byla ráda, že vůbec přežila. To je všechny jen utvrdilo v tom, že s takovými hrdlořezy není možné si nic začít.

Slunce již bylo na nejvyšším místě, když si mysleli, že se zvednou a pokusí se nějak uniknout z tohoto strašného místa. Jenže šustění vedle v křoví jim nedovolilo uskutečnit ani toto. To šustění se blížilo a nikdo ani nedutal. Bylo již úplně blízko u nich. Když už nebylo možné dál se skrývat, ozval se najednou zoufalý dětský křik, míšený s pláčem. To dvě, asi čtyřleté holčičky, celé vyděšené, málem spadly Karalje do klína. Anička ihned přiskočila a jedné z nich zakryla pusu. Té druhé to udělala Karalja a Mirek jen obhlížel, zda je někdo nevidí a hlavně neslyší.

Když se situace uklidnila a holčičky poznaly, že tito lidé jim neublíží, snažily se jim něco říct. Mluvily však místním jazykem a navíc stále dost vystrašeně, tak jim bylo jen málo rozumět. Až se u jednoho slůvka Anička zachytila a pomalu se s holčičkami dorozumívala. Za pár chvil to již bylo úplně jinačí. Všichni si rozuměli aspoň to nejzákladnější. Holčičky pak stále táhly cestovatele směrem, odkud se ozýval ten hrozný křik. Mirek vůbec neměl jistotu a ještě trvalo, než se odvážili vstoupit do úplně vypleněné vesnice. Jedna z holčiček se náhle rozplakala u jednoho spáleniště. Karalja odsunula ohořelý trám a pod ním viděla... Anička hned chytila holčičku a přitiskla si ji k srdci. Karalja, jak to shlédla, udělala to samé s druhou. Záhy pochopily obě, co se děje. Na otázku, kdy se maminka probudí, nedokázaly ani jedna odpovědět, jen se snažily holčičky hladit ve vlasech a říkat jim slůvka, co je aspoň malinko utišila.

Najednou se před Mirkem objevil otrhaný muž se sekyrou a zaútočil, cosi mumlaje na něj. Mirek však byl dost zkušený na to, aby ten útok odrazil. Onen muž, když zahlédl, jak holčičky pláčí, jednu po druhé vytrhl z náručí jejich utěšovatelkám a choval je sám. To všechny dojalo a Anička se snažila s ním začít mluvit. Chvíli si vůbec nedal říct, dělal že nerozumí, asi se v něm honila spousta myšlenek, které si nemohl přebrat. Až později řekl, že se mu podařilo s dětmi uprchnout do lesa, ale jeho žena to již nestihla a šíp nájezdníka ukončil její život. Když viděl co jich bylo, neodvážil se, ovšem když mu děti utekly do lesa, tak si uvědomil, že vlastně o všechno přišel a chtěl utíkat za hordou. Bylo to marné. Ani si nevšimli, že je někdo chce pěšky dohnat. Tak se vrátil do vesnice a tam když zahlédl svoji dceru v rukou Karalji, myslel si, že ji chce vzít.

Naštěstí se nestalo nic horšího a když poznal, že ti lidé mu neublíží, uklidnil se i sám. Mirek navrhl, aby ve vesnici přes noc nezůstávali a šli raději o kus dál přespat. Dobře udělali, protože když by se někdo vrátil, nikdo by nikomu nevěřil. U ohně si tak mohli něco říct. Dozvěděli se, že se jmenuje Boris a jeho nebohá žena Natálie. Holčičky jsou dvojčata, Nina a Lena. Pracoval v lese jako dřevorubec a postavil chaloupku, ve které všichni žili. A ten den o ni přišli. Karalja vzala jeho tváře do svých dlaní, aniž by vůbec přemýšlela. Přišlo to úplně samo. Pak už nikdo neslyšel, co mu šeptala, Mirek s Aničkou se vzdálili a spali o kousek dál.

Když se Anička ráno chtěla proběhnout bosá v rose, zahlédla Karalju s Ninou a Lenou jak běhají také tak. Přidala se k nim a najednou se v jejím srdci rozlehlo neuvěřitelně veliké štěstí. Všechny se smály a tancovaly jako víly, ani nezpozorovaly, že si jich všiml Mirek i Boris. Ti dva se na sebe usmáli, včerejší útok již byl zapomenut. Pak se vrátila Anička a Boris také začal tancovat na pasece, kterou sám mýtil se svými dcerami a Karaljou. Všichni se drželi za ruce a Anička u toho jen poznamenala: „Myslím, že Erik se již s Karaljou neuvidí.“ Mirek byl tím překvapivým vývojem událostí překvapen tak mile, že se ani nezmohl na slovo.

Když se vrátili, bylo na Borisovi znát, že v sobě a to bylo i zásluhou Karalji, našel novou sílu. Ještě týden tam Anička zůstala s Mirkem, aby jim pomohli zase dát dohromady chaloupku aspoň tak, aby se tam dalo žít. Ještě několik dalších lidí se vrátilo. Utvořily se úplně nové rodiny, horda nešetřila a nevybírala. Ti lidé však v sobě našli sílu na nové vybudování svých obydlí, podobně jako Boris.

Poslední noc Anička moc nespala. Povídaly si s Karaljou až do bílého rána. Obě věděly, že si spolu mnohé daly a osud nakonec ke Karalje byl takový zvláštní. Horda jí vzala muže, se kterým se neměla ráda. Anička byla ta, se kterou odešla, aby zachránila svého muže a pak s ním vůbec nebyla. A nakonec našla děti, které přišly o maminku a které byly trošku podobné Aničce a s jejich tatínkem zůstane jako se svým mužem. Bylo to nádherné loučení. Když sluníčko celé vystoupilo, Karalja s Borisem, Ninou a Lenou mávaly za Aničkou a Mirkem, dokud jejich koně byli vidět. Kůň, na kterém jela Karalja jim zůstal, aby měli s čím do nového života začínat.

A Anička byla opět na cestě a zase nebyla sama. Těšilo ji, že její přítelkyně našla nový smysl života a trápilo ji, že si s ní již nemůže povídat. Mirek však byl dobrý společník a vyprávěl Aničce o svém dětství a službě na lodi, což jí přišlo velice bolestivé. Utíkalo jim to velice pomalu. Mirek však věděl, kde Erik žije a tak dokázal na tisíc mil určit cestu, kterou pojedou tak, aby se jim jelo co nejsnadněji. Trvalo to další měsíc v sedle. Většinou jeli po rovinách a občas museli něco koupit. Mirkova zásoba se již tenčila, když vjížděli do hor. „Tyto hory jsou hraniční, za nimi je již tvá země a tam najdeme tvé rodiče i bratra, mého zachránce a nejlepšího přítele.“ Hory byly bezpečnější, pokud se týkalo loupeživých vojáků, zato se přes ně jelo velice pomalu. Pak vjeli do jedné vesnice, když Anička vykřikla: „Tady jsem již přece byla. Tudy vede cesta k Jindřichovi, mému bratru. Musíme jet k němu, je to již velice blízko.“ Mirek se rád nechal navést.

Aničku již smysly nešálily, brzy dorazili do města, kde našli Jindřichův dům. Zrovna dokončoval náramek pro jednoho šlechtice, když spatřil Mirka ve dveřích své dílny. To Anička zvesela vystrašila svého bratra a hned mu vběhla do náruče. Jindřich ji poznal hned a jejich shledání bylo, že se málem udusili od objímání. Když to zaslechla Týna, hned se běžela podívat co se děje. Zahlédla nejdřív Mirka, jak se na ni usmál svými bílými zuby. Lekla se jako Jindřich, ale také ji stačilo poznat Aničku, aby z ní opadly všechny obavy. Objímání nebralo konce a když se Jindřich s Týnou dozvěděli, kdo vlastně Mirek je, tak se už ten den nepracovalo. Mirek velmi rád poznal Erikova bratra i jeho ženu. Anička však věděla, proč vážila tak dlouhou cestu až do dalekého Pamíru a hned si vzala Týnu do vedlejší světnice.

Tam se jí zeptala, jestli stále dělá porodní bábu. Dostalo se jí kladné odpovědi. Anička se musela pochlubit tím, co se ve světě naučila. A Týna jenom zírala. Ano dělala i tuto práci po městě, ale vždy jenom tak, že když jí někdo zavolal, tak ráda pomáhala, nikdy jí však nenapadlo dále se učit. Trochu se před Aničkou zastyděla. Anička ji poté položila své dlaně na spánky. Týna úplně znehybněla. Aniččiny dlaně pak sjížděly až na břicho, kde se zastavily. „Týno, Mirek bude spěchat za Erikem, nestihnu ti již vše říci, ale věz, že ty můžeš mít miminko.“ Týna se úplně rozplakala.

Jindřich dokončil náramek v noci. Ráno pak svému tovaryši dal za úkol, aby jej doručil objednateli. Pak zapřáhl vůz za koně a všichni jeli ke starým rodičům. Ani se nedá vyjádřit ta radost jakou prožívali, když spatřili po více než dvou letech svoji Aničku. Když zvěděli, kdo je Mirek, hned poslali Aničku za Erikem, aby přišli celá rodina. Jenže Mirek vzal Aničku a jejich koně, chtěl svého přítele spatřit co nejdříve. A skutečně! Erik málem oněměl údivem. Joanna poznala Mirka rovněž, však prožila i s ním spoustu dní, kdy si museli pomáhat, aby mohli žít. Věděli, že staří rodiče jen čekají a tak se všichni vydali za nimi. Starší Bětuška jela na koni s Mirkem a mladší Terezka s Aničkou. Erik s Joannou šli za nimi a drželi se za ruce. Bylo to krásné.

V chaloupce teprve nastalo pozdvižení. Zase tu bylo plno. Jen si babička povzdechla, že tu chybí Tariel. Jenže nebylo času na povzdechy. Všichni se sešli ve světnici. Dlouho bylo o čem povídat, Anička byla úplně na roztrhání. Když se dědeček zmínil o to, že takové to tu naposled bylo, když se Anička narodila a Týna pomáhala, nejednomu z nich vytryskly slzy. Došlo i na to, že Mirek vyprávěl o své službě u švédského krále, o své ženě Janice a o dětech. Rodiče tak poznali nejlepšího přítele svého nejmladšího syna.

Až večer, když už bylo klidněji, vzala si Anička Týnu stranou a začaly si povídat. Anička věděla, že Týna zná mnohé bylinky, ale nyní ji pověděla i o tom, co ji naučila stařena v Alpách, starý učitel v Damašku a hlavně mudrc z Pamíru. „Vydržíš ještě jedno trápení, proto, abys mohla mít své miminko?“ zeptala se nakonec. Týna přikývla a Anička cítila, že má vůli bojovat. Hned ráno se domluvila s Jindřichem a Mirkem na dalším postupu.

Když bylo vše domluvené, vydali se Anička s Týnou a Jindřichem na koních k Týniným rodičům. Anička se potřebovala poradit s Františkem, Týniným švagrem, o situaci, jaká panuje na zámku, kde obě sestry, Žofie i Týna, sloužily. František jezdil po širokém okolí a tyto věci věděl. Dozvěděli se, že zámek již koupili noví majitelé. Bývalou zámeckou paní před několika lety našli bez známek života vedle její postele a tak pán zámek prodal. Nyní tam žije mladá komtesa, které zámek koupil její otec. Anička věděla, co má dělat. Vzaly si s Týnou nejlepší šaty a ohlásily se u komtesy. Anička jí vše řekla a komtesy se podivila. „Ano, dějí se tu divné věci. Když je bouřka, nedá se v té ložnici zavřít okno, vypadá to, jako by bývalá paní nesouhlasila s něčím. Věřím ti dívko, že je dokážeš se svou švagrovou odstranit. Těší mě i to, že za to nic nechceš.“ Pak dala komtesa přinést do té ložnice starou postel, co tam dřív bývala a řekla, že ráno na ně služebnictvo zaklepe.

Týna začínala mít trošku strach, ale Anička ji uklidnila. Sedly se každá na jednu stranu postele, čelem proti sobě. Anička začala mluvit. Velice zvolna, tak jak ji učil Čho. Týna pomalu zavírala oči. Pak zase mluvila Týna, které v jejích slovech nechyběla ohromná bolest. Vyprávěla znovu o své službě. Nezapomněla na žádnou maličkost. Pak přišla chvíle, kdy zahlédla k té posteli, na které obě seděly, přivázanou cizí dívku. Anička zavřela oči také a ujistila Týnu, že právě usíná se svým malým synem a žije někde daleko odtud. Týna pak vyprávěla, jak na ní paní uvalila kletbu, že když to všechno viděla, již nikdy nebude mít děti. Týně se valily z očí slzy, ale mluvila dál. Již ji honili jezdci na koních, když Anička pomalu přebírala slovo a ujišťovala Týnu o tom, že moc té staré zlé paní je již zlomena tím, že Týna byla statečná a dokázala to celé znova prožít na stejném místě a celou tu kletbu dokázat setřást. Vtom venku přišla bouřka a okna se chtěla otevřít, ale nešlo to. Kletba byla zlomená i na zámek. Pak obě usnuly na jedné posteli, právě na té, co se jí Týna až do té doby tak bála.

Ráno zaklepala služebná a předvedla obě dívky před komtesu. Ta si hned zkontrolovala okna a když to shlédla, mohla se zbláznit radostí. Velice děkovala Aničce a chtěla jí ještě dát zlaťák. Anička to však odmítla s tím, že ani zlomenou kletbu není dobré takto pokoušet. Komtesa to pochopila a tak slíbila Aničce, že až ona bude v nesnázích, tak u ní může hledat oporu. S tím se rozloučily a na oběd již byli u Týniných rodičů. Nic neříkaly, jen to, že se vše podařilo. Přespaly u nich a jeli k Aniččiným rodičům.

Tam již všichni napjatě čekali. Jindřich byl nesmírně šťastný, když spatřil Týnu. Viděl, že se úplně změnila. Starosti, které ji provázely celý jejich společný život, jako by se vypařily. Anička se jenom usmívala, byla velice šťastná, i když věděla, že se teprve ukáže, jak se vše podařilo.

Mezitím si Mirek s Erikem popovídali úplně o všem možném a Mirek se již měl k odjezdu. Vezl si plno zážitků a také pozval Erika s Joannou na návštěvu, až budou děti větší. Pro Aničku to pozvání platilo taktéž. Všichni se s ním byli rozloučit na tom rozcestí, kde se rozdělovaly cesty všech sourozenců. Za Mirkovým koněm se zapelášilo a pak se rozjeli i ostatní domů. Anička zůstala u rodičů, i když často pobývala i u Týny.

Týně se za rok narodil malý klučina. Pomáhala mu na svět jak jinak než Anička. V tu chvíli se v ní naplnil ohromný pocit štěstí. Věděla, že její útrapy na dalekých cestách nebyly zbytečné. Chlapec se jmenoval Mirek. To jméno vybrala Anička, po dalekém strýčkovi, kterému pomohla a který pomohl zase jí.

A jak to bylo dál? Všichni žili šťastně a když nějaké dítko zatahá za šňůrku, na konci které je zvoneček, kdo ví, jestli zazvoní na konec...

Holčička	Díly pohádky Aniččino putování Navazuje na předchozí... Tři cesty	Rozcestí
Damašek		Tariel
Pamír		Jindřich
Aral		Erik
Domů		Setkání

Všechny pohádky

Mapa webu

Zajímavé odkazy

Fotografie přírody | Řeka Labe | Řeka Morava | Řeka Odra | Hradce Králové - fotografie

Poslední aktualizace: 24.5.2014 Václav Černý