Pamír - 3. díl pohádky Aniččino putování

Pamír autor: Václav Černý
3. díl pohádky Aniččino putování

V Damašku se Aničce velice líbilo. S Jasmínou se staly nejlepšími kamarádkami, úplně jako by byly sestry. Co na tom, že Anička byla mladší, ale zato teta Jasmíny. To žádné z nich problémy nečinilo a nikomu kolem také ne. Jak by taky, vždyť právě tak se Anička nejlépe učila písmu i řeči. Netrvalo dlouho a už jí bylo jedno píše-li zleva doprava, či naopak. To už mohla i Anička chodit do místní školy a učit se s ostatními dívkami. Ty na ni pohlížely zpočátku s nedůvěrou, ale její dobrosrdečnost a láska ke všem lidem tu sklízela své ovoce. Brzy se již nikdo nepodivil nad světlostí jejich vlasů a namísto vysmívání při špatné výslovnosti se všechny dívky snažili pomoci radou.

Později Tariel zařídil Aničce jednoho starého moudrého učitele, který jí pomáhal poznat ty věci, které nebylo možné slyšet ve škole. Učil ji o historii vztahů mezi zeměmi, tak jak nemohla slyšet ani doma, ani v Damašku. Vyprávěl jí o Jeruzalémě, svatém městě, o tom, jak se jej tolik vojsk snažilo dobýt silou i úskoky, o slavném Saladinovi a jeho protivníkovi Richardu Lví Srdce. Anička poznávala, že z úst starce čiší stesk i naděje v jednom. Byla si jistá, že mu žádný důvod není dostatečný k ospravedlnění zabíjení lidí.

Stařec byl moudřejší, než všichni kolem, a lidé jej měli rádi, ale mocní jej jenom trpěli. Proto tam Anička nemohla chodit stále. Jednou jí vyprávěl příběh, kdy byl ještě mladý voják: „Kdysi jsem sloužil ve vojenské posádce v dalekých horách. Měli jsme hlídat jediný průsmyk široko daleko. Jednou v noci, naprosto nepozorovaně, prošel naší stráži velký oddíl cizích vojáků. Velitel se tehdy rozhodl strážného přivázat bez vody ke kůlu, ostatním pro výstrahu. Když jsem jej hlídal já, využil jsem situace, kdy všichni ostatní byli jíst a odvázal jsem ho. Věděl jsem, že za to mě čeká ten samý trest a tak jsme vzali dva koně a unikli. Můj druh však byl natolik vyčerpaný, že než jsme našli vodu, zemřel na koni. Byla to tehdy ohromná prohra v mém životě. Dojel jsem do jakéhosi kláštera, který ovšem nebyl naší víry a tam jsem požádal o vodu nocleh. Mniši mě tam pohostili tím co měli. Pohřbili jsme mého druha a já se rozhodl zůstat s nimi. Přijal jsem jejich víru a zůstal tu dlouhých třicet let. Naučil jsem se číst a psát a celé dny studoval spisy. Také jsem se naučil znát byliny a léčení. Velice často za námi chodili lidé z údolí, když je něco trápilo. Potom klášter dobyla cizí armáda a koho chytili, ten naživu nezůstal. Vůbec nevím, kdo se zachránil, já unikl úplně sám, v tu chvíli jsem byl pomáhat jedné maličké dívce s otoky. Dostal jsem se až sem, kde jsem žil z toho co jsem učil a léčil. Dnes však jsem již starý a tak ani to už není jak bývalo.“

Aničce se objevily na krajíčku slzičky. Zařekla se, že se od starce naučí vše co jen bude možné. Stala se tou nejpilnější žačkou, přestože k němu chodila jenom dvakrát za týden na chvilku večer. A nechodila tam nadarmo. Jednou se těžce roznemohla maminka Ady. Nikdo nevěděl, jak jí pomoci, úplně se dusila a navenek nebylo nic vidět. Hned jak to Anička zjistila, hnala pro starce. Ten si ji vyslechl a řekl: „U mě ses již mnohému naučila, nyní je to na tobě. Běž a přilož své dlaně na krk staré mamince. Tu máš bylinku, co jí při tom nech dýchat, jen jí dej přivonět. Anička hnala co jí nohy stačily. Když se posadila za Adinu maminku a chytila jí dlaněmi za krk, úplně se ztišila. Bylinka zůstala kousek níž, přiložená na prsou tak, aby nebyla příliš blízko nosu. Nejprve se zdálo, že se vůbec nic neděje. Ale za krátkou chvíli najednou Adina maminka už lépe dýchala, nejdříve krátce a pak hluboce. To už bylo dobré znamení. Najednou Aničce ruce vystřelily pryč. Úplně samy. Věděla, že dnes již ne, ale zůstala tam přes noc a pak ještě celý týden. Tu dobu vůbec nebyla ve škole, jen jí Jasmína přišla říct, co se děje a Ada každý den také dlouho zůstávala u maminky. Každý den Anička opakovala, co jí stařec poradil a opravdu se mamince tak ulevilo, že už nebylo třeba těch doteků. Od té doby tam Anička chodila daleko častěji a ptala se jak se daří. Dařilo se však dobře a její péče již nebylo třeba.

Také se to rozkřiklo po Damašku. A najednou za Aničkou začali chodit lidé, co měli veliké trápení. A ona pomáhala jak uměla a lidé ji měli moc rádi. Jenže tak jako všechno má svůj konec, tak i rok se s rokem potkal a Tariel oznámil, že pojede zase na dlouhou cestu, kdy bych chtěl navštívit své rodiče a bratry. Anička se těšila, že uvidí maminku a tatínka a pomalu se začala chystat na cestu. Měla již spoustu přátel v Damašku a tak se chodila se všemi loučit.

A pak to přišlo! Už scházely jen tři dny do odjezdu, když se Aničce zdál strašlivý sen. Viděla v něm hořící přístav a velikánský boj dvou velkých vojsk. Vyskočila z postele, čímž vzbudila nejdříve Jasmínu a hned nato Adu. Když jim celá roztřesená vyprávěla, co se jí zdálo, přišel i Tariel s Kamilem. Po dopovězení toho snu vložil Tariel hlavu do dlaní a dlouze hloubal. Věděl, totiž, že se něco stane, ale zatím nevěděl co. Potom všichni ještě do rána na chvíli usnuli. Ráno přijel královský posel do města a rozhlásil, že vypukla další turecká válka. V poslední bitvě bylo zničeno mnoho lodí a padlo mnoho životů. Tariel hned věděl, že jeho cesta se odkládá na neurčito.

Šlo však také o Aničku. Ta si všechny své věci zase vybalila a smířila se s tím, že to tak musí být. Jen žádala bratra, aby nějak zkusil doručit rodičům psaní, že se nemůže vrátit. Tariel věděl o obchodních cestách úplně mimo postižené území, ty však byly ne méně nebezpečné. Po tom, co zažili cestou sem, již nechtěl riskovat život své sestry. Ale po jiných kupcích poslal psaní rodičům, bylo jich několik a tak doufal, že se aspoň jedno jediné dostane až k nim.

Mezitím Anička přemýšlela, co bude dělat. Zašla znovu ke starci. A až nyní mu pověděla o tom, co si kdysi sama sobě slíbila. Prozradila mu, že by chtěla být porodní bába a že dokonce už několikrát u toho byla. A že žena dalšího jejího bratra nemůže mít miminko a moc ráda by jí pomohla. Stařec si pak nechal vyprávět vše co Anička věděla. Prohrnul si svůj dlouhý šedý plnovous a pravil, že na to jeho schopnosti nestačí, ale ví o jednom mudrci v dalekých horách Pamír, který tohle dokáže.

Doma se pak Anička ptala Tariela jak je to daleko a jestli se tam dá nějak jet. Když to slyšela Ada, málem se zděsila. Tariel však hned věděl, že sestře v tomhle bude nápomocný. Když nemohl cestovat jako kupec na západ, může přece i na východ. A prohlásil, že i s Kamilem pojedou do Samarkandu, asi tak za dva týdny. A Anička se znova došla rozloučit s mnoha svými přáteli včetně starce, který ji dal tolik životní moudrosti.

Doba sběhla a poslední rozloučení s Adou a Jasmínou předcházelo další dlouhé cestě. Netrvalo dlouho a jeli zase dost vysokými horami. I když tu nebylo moc vody, byly tu sjízdné cesty a ve voze nespali všichni víckrát než třikrát po sobě. Cestou potkali mnoho jiných kupeckých vozů, byli za Zlaté stezce. Ta vedla až do daleké Číny. Tam Tariel nikdy nebyl, ale mnohé o ní slyšel. Zatím však měli starosti zejména s tím, aby dojeli do Samarkandu. Tariel uměl dobře počítat, kupecké řemeslo mu přirostlo k srdci. Věděl, že s prodaného zboží nakoupí zase jiné a tak zaplatí cestu. Často museli měnit koně a to hodně stojí. Tu dobu však bylo neskutečné vedro. Takové, že s koňmi nedalo jet až do Samarkandu. Tak tedy na posledních tři sta mil museli všechno zboží přeložit na velbloudy a jet s karavanou. Bylo to pomalé a úmorné. Anička však při tom poznala hodně zblízka, co je to svobodný život v poušti, kdy na doušku vody závisí celý život. Také poznala, že velbloud není jako kůň. Takový kůň dá najevo svoji únavu a člověk to hned pozná, ale velbloud se celou dobu tváří, že je vše v pořádku a najednou zničehonic padne. Proto je třeba jej úplně jinak hlídat.

Když už byli asi jen den cesty od Samarkandu, zastavili se na noc v jedné oáze. Žilo tam jen několik lidí, oáza byla malá. Když spali, najednou Anička zaslechla ženský křik. Poznala ihned oč se jedná. Neváhala ani vteřinu a vyběhla ihned na pomoc. K roztřesené ženě přistoupila s něhou a klidem, protože byla ve velikých bolestech, čekala své první miminko, jak se Anička hned dozvěděla. Poslala hned Tariela pro jedinou starší ženu v oáze a když ji přivedl, hned všechny ostatní poslala pryč. Ti co se probudili, již tu noc neusnuli, ale čekali venku před tím domem. Když se okraj Slunce vynořil nad nekonečným mořem písku, ozval se z domu dětský pláč. Zvládly to všechny ženy. Jak maminka, která byla statečná, tak stará paní, co pomáhala, hlavně s nošením věcí a tak i Anička, která byla nesmírně šťastná, že pomohla na svět dalšímu miminku. Byl to krásný kluk a když jej jeho tatínek poprvé vzal do ruky, úplně si jej chtěl nadhazovat. V tom mu Anička hned zabránila, vždyť se choval jako by neměl rozum. Dříve než celé Slunce ozářilo oázu, ptali se Aničky jaké jméno by klukovi dala. Zamyslela se a pak řekla, že Tariel podle svého bratra. Tatínek byl tomu rád a maminka se jen usmála. Pak Aničku pohostili a když se karavana měla k odjezdu, malý Tariel už spal a v Aničce byla taková krásná dušička, že někomu pomohla.

Na tržišti v Samarkandu bylo dosti neklidno. Zprávy o nové turecké vojně došly i sem. Kupci jezdili tudy od Dálného východu až na samý západní břeh Evropy. A nyní vlastně nikdo přesně nevěděl, kudy se jet dá a kudy ne. To způsobilo, že všichni chtěli kupovat evropské zboží, protože šlo hůře koupit. Naopak to z Dálného východu pokleslo v ceně, protože bylo méně možností jej dál prodat. To Tarielovi vyhovovalo, protože měl plno právě vlašského a flanderského zboží. Kamil se vrátil z obchodních výzvědů a přinesl informace o tom, kdo nejlíp zaplatí. Prodali tedy všeliké věci z Evropy a začali se shánět po mudrci, co žije vysoko v Pamíru. Vyptávali se všichni tři po celém městě, ale nikdo nic přesného nevěděl, pouze několik lidí potvrdilo, že ten člověk žije a naznačilo směr, kam se vydat. Tak tedy zase koupili koně a vůz a vydali se tím směrem.

Po několikadenní strastiplné cestě se dostali až na kraj hor, na takový výroční trh, který byl spojený se soutěží místních sokolníků. Tak se tedy šli podívat. Vedle sebe tam šlo čtyřiadvacet mladých i starších mužů a každý měl na ruce svého sokola, orla a nebo jestřába. S nimi nasedli na koně a měli se vydat do stepi. Vtom se prvnímu muži vymotal sokol z provázků a rozletěl se k davu diváků. Jako by už věděl, kam míří, dosedl na rameno úplně vyděšené Aničky. Kamil rychle sundal košili, omotal ji kolem ruky Aničce a sokol úplně sám přeskočil na ruku. Vtom přiběhl ten mladý muž, co mu sokol vylétl a klaněním se omlouval. Nikdo z našich mu nerozuměl, ale Tariel se začal ptát lidí kolem a ti mu řekli, že Aničku ten mladý muž považuje za ptačí ženu, tohle že se nestane, aby si skol vyhlédl svou paní a takto k ní přelétl. Soutěž pro něj již byla skončena, ulétnutí sokola bylo porušení pravidel, za které se vylučovalo. Zůstal tedy vedle Aničky a již jen smutný pozoroval soutěž zpovzdálí.

Když soutěž skončila a všichni se začali rozcházet, nastavil mladý muž ruku, aby sokol přelétl zpátky, ale nestalo se tak. Smutný pak pravil, že si jej Anička může nechat. Ta byla sice chvíli byla úplně vyděšená, ale pak jí napadlo se zeptat, jestli neví o tom starci. A mladík začal povídat. Z jeho slov vyrozuměli, že žije vysoko v horách a ukázal směr. A ten sokol, co přelétl jej zná, tak je tam všechny dovede. Inu někdy je třeba jít za cílem a jindy zase cíl kousek popojde za námi.

Tariel chtěl vyprovodit sestru až na místo, aby měl jistotu, že se jí nic nestane. Nechali si jenom koně a dali se tím směrem. Stále stoupali a stoupali. Z cest se stávaly stezky, z nich pak jen úzké pěšiny. Sokol vylétl a ukázal cestu. Jenže svoboda dravého ptáka, co může létat je něco jiného než nohy našich poutníků, kteří již mohli putovat jenom pěšky. Tariel zůstal v poslední vesnici a dál již pokračovala Anička jenom s Kamilem. Sokol je zavedl až ke skromnému příbytku mudrce. Poznali že je to právě tady, výše už nic nemohlo být a sokol usedl na střechu. V příbytku nikdo nebyl a tak čekali až do druhého dne, než se mudrc vrátil. Když viděl na střeše sokola, rád je oba přivítal. V tu chvíli sokol odlétl a už jej tam nikdy nezahlédli. Prohlédl si je od hlavy až po paty a rázem poznal, že tito dva za ním nepřišli kvůli tomu, proč k němu chodí většina lidí. Ještě jednu noc tam zůstal i Kamil a mnohé si vyslechl. Mudrc se jmenoval Čho a dokázal pomoci ženám, které nemůžou mít děti. Lidé za ním vážili cestu až vysoko do hor, aby se dozvěděli, jak si mají v takových situacích pomoci. Byl to vlídný stařec a žil zde již velmi dlouho. Zatímco se Kamil vrátil za otcem a oba pak společně domů, sokol se rozlétl dolů do údolí, asi za svým mladým pánem, či možná na svobodu, kdo ví. Anička zůstala u Čho.

Zpočátku si málo rozuměli řečí, zato ihned si byli blízcí duší. Skromné mudrcovy znalosti arabštiny byly jediným jejich pojítkem na počátku. Anička se však začala učit jeho jazyku, který byl úplně jiný, než doposud znala. Bylo to však nutné, protože pro slova, která později používal, neměla arabština vůbec žádné výrazy, prostě to jako ani neexistovalo.

Trvalo několik měsíců, po které se starali o obživu, Anička do dřevěného obydlí, zapuštěného do skály přinesla ženskou ruku, která to tam zvelebila. A při všech těch činnostech se Anička pilně učila řeči. Ovšem co několik dní, vždycky někdo přišel, někdy sama žena, která si přála miminko, někdy se svým mužem, jindy třeba se svojí matkou. A Anička, která si původně myslela, že Čho bude dávat pít různé bylinky a žvýkat kořeny, se ani nestačila divit. Nejdříve dlouho mluvili. To si Čho zjišťoval, co ženu trápí v jejím životě. Mnohdy to byla zlost na nějakého člověka, co jí ublížil, někdy byla přinucená ke sňatku, jindy zase úplně promrzla, když zabloudila v horách. A čím víc Anička rozuměla, tím jí tolik věcí začínalo být jasných. Vždyť Čho léčil tělo až po tom, co dal polevit duši. Nechal ženu vždy o tom největším trápení vyprávět a pak se jí zeptal, jestli tomu, kdo jí ublížil, dokáže odpustit. Později i Anička poznala, že některá odpustila a jiná to stále nedokáže. Trochu těch bylinek dostala skoro každá, ale některé si vzal Čho na masáž. To bylo něco, co Anička ještě nikdy předtím takto neviděla. Čho svými prsty projel po těle, někde chvíli zůstal, jinde zatlačil, tu zase přiložil čelo. Když to Anička viděla častěji, poznala, jak to vlastně Čho dělá, byly v tom síly, které jsou v každém z nás, ale někdo je raději nechá spát. Později i Anička mohla zkoušet na některých ženách masáž. Sice na první se trošku bála, ale Čho stál u ní a s klidným srdcem se na ni usmíval. Sotva se však dotkla ženina těla, cítila teplo v prstech, které ji samo vedlo kde se má dotýkat a kde je třeba zase přitlačit. Žena pak děkovala oběma a Anička poznala, že ve své první zkoušce obstála.

Už uplynulo víc než rok, prožili tu velikou zimu, ale i během ní sem chodili lidé pokud to bylo možné. Anička už daleko lépe rozuměla řeči i lidem. Často byla v horách sbírat byliny. Věděla, že některé lze sbírat jenom v noci a za úplňku, což bylo obzvláště nebezpečné, jiné pak jen když svítá a další jen na prudkém slunci. Učila se dobře všemu a tak jednoho dne řekl Čho, že až přijde příště žena, bude to Anička, která se bude ptát a on bude jen v pozadí. Bylo to veliké vyjádření důvěry a Anička si jej velice vážila. Žena, která pak přišla začala vyprávět o tom, že kdysi měla sestru, se kterou spolu vyrůstaly. Když byly velké, jednoho dne se jejich otec nevrátil večer domů a všichni měli o něj strach. A její sestra se vydala jej hledat. K ránu přišel otec, ale sestra ne. Tak se jí vydali hledat, jenže už ji nikdy nenašli. Anička cítila, jak jí stoupá od nohou do těla takový zvláštní pocit, nedokázala jej v tu chvíli pochopit, ale vědoma si rad mudrce, začala nejdřív odstraňovat bloky ve svých nohou, aby vůbec mohla pomoci té ženě. Velice zhluboka a pomalu se nadechovala a vydechovala. Soustředila se plně na to, jak se jí nohy odlepují od země a dokázala to. Nechala ženu domluvit. Potom se jí zeptala, jestli by ten pozdní návrat dokázala svému otci odpustit. Ovšem žena se úplně rozlítila, že kvůli otcově nedbalosti přišla o sestru. Anička dokázala být v naprostém klidu a když ten klid přenesla i na ženu, uchopila ji za obě ruce a zeptala se znova, jestli by dokázala odpustit svému otci. A žena se úplně rozplakala, Anička ji hladila po dlouhých tmavých vlasech a vůbec nic neříkala. Po chvilce poznala, že odpustila a řekla jí, aby se v klidu vrátila domů.

Ten večer měl mnoho otázek Čho vůči Aničce. Ptal se jí především na to, proč na počátku tak zaváhala a snažil se jí pomoci svou radou. Mezitím ji pochválil i za to, jak dokázala s tou ženou mluvit poté, co dokázala překonat sama sebe. Anička se ale potom rozevzpomněla na příběh své švagrové Týny a vyprávěla jej. Čho se na ní svým moudrým pohledem podíval a řekl: „Už tu dlouho nebudeš chtít být, máš ve své blízkosti někoho, komu opravdu hodně toužíš pomoci. Naučila ses u mě mnohé a v jedné věci jsi byla lepší než já. Dokázala jsi velice brzy překonat sama sebe, což mě trvalo mnoho let. Už není mnoho věcí, kterým tě můžu naučit.“

Anička cítila totéž. A věděla, že Týna bude ráda a cítila, že jí dokáže pomoci. Měsíc poté, když odcházeli dolů do vesnice jeden muž s ženou, co sem přišli jako většina ostatních, tak se s nimi vydala dolů. Rozloučení s mudrcem bylo upřímné, každý z nich věděl, že se již v životě vícekrát nespatří. Cesta do vesnice byla plná kamení a trvala skoro půl dne. Jenže to byl jen pouhý předobraz toho, co jí ještě čekalo. Byla nesmírně daleko od domova a věděla to.

Holčička	Díly pohádky Aniččino putování Navazuje na předchozí... Tři cesty	Rozcestí
Damašek		Tariel
Pamír		Jindřich
Aral		Erik
Domů		Setkání

Všechny pohádky

Mapa webu

Zajímavé odkazy

Fotografie přírody | Řeka Labe | Řeka Morava | Řeka Odra | Hradce Králové - fotografie

Poslední aktualizace: 24.5.2014 Václav Černý